Miloš Rejchrt: Adventu sluší svíce
„Lepší než proklínat tmu je zažehnout svíci.“ Kdo tento výrok vyslovil či zapsal jako první, to dohledat nelze.
Je ale možné vzpomenout na vzácné osobnosti, které zažíhání světélek v potemnělém světě názorně předvedly. Jednou z nich byl v 19. století luterský teolog Johann Hinrich Wichern. Než aby proklínal systém, který zavinil nárůst kriminality mládeže v průmyslových velkoměstech, založil u Hamburku výchovný ústav a problémovým dětem a mladistvým se osobně věnoval.
Kromě jiného vděčíme tomuto zakladateli evangelické sociální práce v Německu též za drobný vynález, jehož dobrodiní užíváme dodnes. O adventu se chovanci ústavu pana ředitele až do omrzení vyptávali, kdy už budou Vánoce. I uložil jim pan ředitel v rámci pracovní terapie, aby z kola od vozu zhotovili jakýsi závěsný kalendář, a svíčky na něm postupně rozsvěcované oznamovaly, že čas se naplňuje a kolik dní do Vánoc ještě zbývá.
Miloš Rejchrt: Dočasný kůň a věčný jezdec
Jednoho dne se v dolní části Václavského náměstí objevila jezdecká socha.
Tak vznikla v roce 1839 první verze adventního věnce. Asi o 20 let později byl tento výrobek vylepšen obalem z jedlových větviček. V domácnostech u Wichernových přátel se zelený lustr ujal, ale z praktických důvodů poněkud zmenšený, se svíčkami pouze na neděli. Zanedlouho se stal adventní věnec samozřejmou součástí předvánočního folklóru bez hranic.
Úspěch produktu z přidružené výroby Wichernova diagnostického ústavu je vysvětlitelný tím, že se takříkajíc trefil do poptávky. My lidé se poptáváme po naději, a adventní věnec princip naděje vystihuje. Naděje obrací naše konání a vyhlížení k tomu, co teprve přijde a ujišťuje nás, že i drobné činy, ba i slova a city, pokud plynou z pravdy a lásky, mají smysl.
Trpělivé čtyřnedělní rozžíhání svíček je pro naše srdce znamením, že světla přibývá. Dny se ještě krátí, ale objevuje se protipohyb, nenápadný, zřetelný jen tomu, kdo si ho chce všimnout a kdo se k němu přidá. Všechnu temnotu rozsvícená svíčka nezdolá, ale alespoň malý kousek světa kolem ní vypadá jinak.
Miloš Rejchrt: Švýcarský příklad
„Budeš dychtit po svém muži, on ale bude nad tebou vládnout.“ Tak promluvil Bůh k Evě těsně před tím, než ji i s Adamem vyhnal z ráje.
Nemají to ale plamínky svíček v dnešním světě snadné, Tmu zvládnou, tu dokonce potřebují, aby vynikly. Jsou ale bezbranné vůči přesile předvánočního oslňování. Však smrk na Staroměstském náměstí v Praze zdobí letos 121 tisíc diod a dvanáct kilometrů kabelů.
Není ani kam odvrátit zrak, všude něco svítí a bliká, do toho z obchodů a tržišť zní směs českých koled a globalizované vánoční muziky. Tichá noc už nastala, Kristus Pán se narodil, ba i tři králové k nám s předstihem vyrazili. Už nic neočekáváme, nic nevyhlížíme, všechno už je tady a my jsme tím vším zavaleni, oslepeni a ohlušení.
Advent, útěšné očekávání Kristova příchodu do světa i do duše, býval kdysi obdobím ztišení. Už dávno není. Proklínat konzumní společnost je ale málo platné. To už je lepší z ní alespoň na chvíli odejít, nejlépe někam mezi lesní velikány nespoutané elektrickými kabely a nasvícené jen nebeskými světelnými zdroji, a vnímat jejich nekomerční šum. Nu a potom se uchýlit do přítmí domova, tam všechny přístroje na výrobu hluku a oslňování vypnout a zapálit si doma adventní svíci.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
