Ranní úvaha Martina Nawratha: Krásnější svět

Této drzosti se dopustil americký aktivista Charles Eisenstein v knize „Krásnější svět je možný, naše srdce to ví“.

Když tu větu, která je názvem knihy, vyslovíme pomalu, pečlivě a necháme ji skutečně doznít, může být ozvěnou, kromě řady otázek, hluboce prožívaná pravda. Záchvěv nezapomenutelné naděje v nás a přesvědčení, že stávající, na první pohled chaotická podoba světa je smysluplná, stejně jako životy, které v něm žijeme. Opřít tuto naději o znalost našeho srdce je nejen odvážné, je to až revoluční a prorocké. Stejně jako kniha sama.

Spojit povídání o jedné z milionu knih, které v současnosti vycházejí, s termíny prorocká a revoluční je z mé strany pokus naběhnout si na vidle dnešního racionalismu, hyperrealismu a cynismu. Ostatně s ním kniha v celé své šířce a hloubce polemizuje. Překvapivě jej ale, tak jako řada jiných, rádoby pozitivních knih této doby, nezesměšňuje a neponižuje. Když knihu čtete, můžete vnímat, jak všechny ty pochybnosti, které byste autorovi chtěli vmést do tváře, střílíte ostrými a bolestivými šípy jen sami do sebe. V tom je síla i křehkost této knihy.

Autor knihy se neopírá ani o jedno z našich stávajících náboženství, ani o jeden aktuální, konkrétní, myšlenkový směr. Brilantně kombinuje a smysluplně propojuje své znalosti ekonomie, filozofie, psychologie a dalších vědních oborů. Přesto kniha není v klasickém slova smyslu vědecká, ale není ani náboženská. A není ani ze šuplíku new age, přestože by ji tam leckdo asi zařadil.

Aby bylo jasno. Kniha není souborem návodů, jak udělat z našeho světa během jednoho roku ráj na zemi. Z velké části se věnuje tomu, co řada z nás každodenně zná. Naše stávající pojetí světa, instituce a nástroje, kterými tento svět obhospodařujeme, selhávají. Nechceme si to přiznat, protože je těžké s tím žít, ale podoba rozvoje společnosti, která je nám tak vlastní, že už o ní ani nepochybujeme, narazila na své limity.

Ranní úvaha Martina Nawratha: Otcem

• Upravit
• Smazat

Je večer. Pomalu usínám. V ruce držím drobnou ruku své dcery. Ještě nespí, ale podle drobných pohybů prstů cítím, že ji spánek pomalu přemáhá. Na rozdíl ode mne.

Ještě stále část naší bytosti prožívá, lpí a doufá, že ty staré dobré časy, kdy platy rostly, kupovaly jsme si stále lepší, větší a modernější cokoliv a zdravotníci slibovali delší a zdravější život, nenávratně mizí. Naše druhá, citlivější a přitom v něčem velmi realistická polovina nás samotných vidí, že zemi nenafoukneme, chudobu ještě větším ekonomickým růstem nevymýtíme a nové a nové nemoci novými a novými léky nevyléčíme.  

Co tedy autor s tím vším hodlá udělat? Vzývá nějakého mesiáše nebo očekává apokalypsu? Tak trochu nic z toho a tak trochu obojí. Mesiáše, pozor, tady se z toho nikdo z nás nevyvleče, vidí v každém z nás. V tom, jak se více či méně vědomě a více či méně dobrovolně spojujeme se sebou, ve svém jedinečném poslání, se svými blízkými a se světem, který nám dává znovu smysl. Světem, který se znovu stává společným příběhem, na jehož pokračování se každý z nás podílíme.

Za apokalypsu pak můžeme v autorově pojetí považovat ne rozpad světa v ohni pekelném, ale rozpad jeho stávající podoby.

Vizi, které autor důvěřuje, není z řady dobře míněných a naplánovaných vizí, se kterými máme my středoevropané tak neblahé zkušenosti. Není výtvorem několika chytrých mozků. Je vizí toho, co samo chce být zrozeno. Síla této vize čerpá ze svého vlastního bytí, které není závislé na naší individuální a proto nutně omezené vůli, zkušenosti a poznání,  přesto je jím spoluvytvořena.

Na závěr jedno varování. Pokud si knihu přečtete a moc vám to doporučuji, nebude váš život a svět, ve kterém nyní žijete, už nikdy stejný. Budete o knize a jejím obsahu chtít mluvit se svými blízkými. Budete chtít zkoušet, jak moc můžete věřit něčemu tak imaginárnímu, křehkému, neuchopitelnému a současně tak fyzickému, masitému, plnému životodárné krve a neustálého pohybu, něčemu, čím naše srdce skutečně je.