Ranní úvaha Martina C. Putny. Revoluce emigrace pětice III: Kerenskij

8. listopad 2017

Vyprávíme příběhy ruských politiků, kteří se tak či onak potkali s bolševickou revolucí a skončili v emigraci. Posouváme se dál doleva, ke Kerenskému.

Ach Kerenskij. Po emigrační Paříži kolovala taková smutná anekdota. V katedrálním chrámu na rue Daru probíhají bohoslužby. V koutě stojí starý Kerenskij, křižuje se a klaní. Přichází dáma s holčičkou, ukazuje jí prstem a říká: Podívej, Táněčko, tamhleten člověk zahubil Rusko.

Alexandr Kerenskij se narodil v Simbirsku, stejně jako jeho velký protihráč Lenin. A jako Lenin, i Kerenskij se účastnil studentských revolučních kroužků. V jeho případě to však byly kroužky, napojené na hnutí s názvem sociální revolucionáři, zkráceně – eseři. Všeruské proslulosti nabyl roku 1912, kdy podnikl vlastní nezávislé šetření masakru dělníků na řece Leně. V únoru 1917 se stal místopředsedou petrohradského sovětu a současně ministrem justice první Prozatímní vlády, Kerenským důsledně nazývané Revoluční prozatímní vládou.

V průběhu roku 1917 už se tato vláda stala vládou čistě socialistickou, s účastí představitelů nebolševických sovětů. Kerenskij byl jejím předsedou a tedy čímsi jako prvním mužem Ruska. Prý se rolníci z provincií jezdili dívat na „nového cara“. Prý od stisku rukou vojáků Kerenskému opuchla ruka a musel ji nosit na pásce.

„Nový car“ se však nechoval jako car, to znamená – trval na demokratických principech nového zřízení. A trval na nich i tehdy, když bylo stále jasnější, že bolševici se chystají toto nové zřízení násilně svrhnout. Přitom měl nejméně jednou příležitost Lenina s Trockým nechat prostě zastřelit. V listopadu už bylo pozdě. Kerenskij uprchl z Petrohradu do blízké Gatčiny, byť ne v ženských šatech, jak tvrdila další zlomyslná legenda, odtud do Finska a odtud na Západ.

Postavení Kerenského v emigraci bylo mimořádně těžké, jelikož se od něho odtahovali téměř úplně všichni, od monarchistů po liberály. On to byl, podle mínění většiny, kdo nejprve svým podílem na svržení cara a pak svou slabostí uvolnil cestu Leninovi.

Kerenskij se samozřejmě snažil hájit – a to tak, jak mu zbývalo: prací historickou a publicistickou. Vydával sborníky dokumentů Prozatímní vlády a psal svoje memoáry. Příznačně je však dovedl jen do roku 1917 – co bylo potom, jako by už nehrálo žádnou roli.

Jako každý z mnoha memoáristů, účastníků oněch událostí, přináší i on svůj výklad: Úspěch bolševického puče umožnilo jedině spojení Lenina s německým generálním štábem a s poraženou monarchistickou reakcí. Jen tak lze objasnit fakt, že v listopadu 1917 všichni dali od Prozatímní vlády ruce pryč.

Kerenskij hořce dodává: „Tak skvěle byla vyplněna první část mazaného strategického plánu vlastenecké reakce. Rukama bolševiků byla svržena Prozatímní vláda a nenáviděný člověk zbaven moci. Zbývalo uskutečnit druhou, hlavní část: Během tří týdnů se vypořádat s bolševiky a nastolit v Rusku zdravou, národní a hlavně silnou vládu. Nějak se ty tři neděle protáhly.“

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...