Ranní úvaha Martina C. Putny. Revoluce emigrace pětice III: Kerenskij

Ach Kerenskij. Po emigrační Paříži kolovala taková smutná anekdota. V katedrálním chrámu na rue Daru probíhají bohoslužby. V koutě stojí starý Kerenskij, křižuje se a klaní. Přichází dáma s holčičkou, ukazuje jí prstem a říká: Podívej, Táněčko, tamhleten člověk zahubil Rusko.

Alexandr Kerenskij se narodil v Simbirsku, stejně jako jeho velký protihráč Lenin. A jako Lenin, i Kerenskij se účastnil studentských revolučních kroužků. V jeho případě to však byly kroužky, napojené na hnutí s názvem sociální revolucionáři, zkráceně – eseři. Všeruské proslulosti nabyl roku 1912, kdy podnikl vlastní nezávislé šetření masakru dělníků na řece Leně. V únoru 1917 se stal místopředsedou petrohradského sovětu a současně ministrem justice první Prozatímní vlády, Kerenským důsledně nazývané Revoluční prozatímní vládou.

V průběhu roku 1917 už se tato vláda stala vládou čistě socialistickou, s účastí představitelů nebolševických sovětů. Kerenskij byl jejím předsedou a tedy čímsi jako prvním mužem Ruska. Prý se rolníci z provincií jezdili dívat na „nového cara“. Prý od stisku rukou vojáků Kerenskému opuchla ruka a musel ji nosit na pásce.

„Nový car“ se však nechoval jako car, to znamená – trval na demokratických principech nového zřízení. A trval na nich i tehdy, když bylo stále jasnější, že bolševici se chystají toto nové zřízení násilně svrhnout. Přitom měl nejméně jednou příležitost Lenina s Trockým nechat prostě zastřelit. V listopadu už bylo pozdě. Kerenskij uprchl z Petrohradu do blízké Gatčiny, byť ne v ženských šatech, jak tvrdila další zlomyslná legenda, odtud do Finska a odtud na Západ.

Postavení Kerenského v emigraci bylo mimořádně těžké, jelikož se od něho odtahovali téměř úplně všichni, od monarchistů po liberály. On to byl, podle mínění většiny, kdo nejprve svým podílem na svržení cara a pak svou slabostí uvolnil cestu Leninovi.

Kerenskij se samozřejmě snažil hájit – a to tak, jak mu zbývalo: prací historickou a publicistickou. Vydával sborníky dokumentů Prozatímní vlády a psal svoje memoáry. Příznačně je však dovedl jen do roku 1917 – co bylo potom, jako by už nehrálo žádnou roli.

Jako každý z mnoha memoáristů, účastníků oněch událostí, přináší i on svůj výklad: Úspěch bolševického puče umožnilo jedině spojení Lenina s německým generálním štábem a s poraženou monarchistickou reakcí. Jen tak lze objasnit fakt, že v listopadu 1917 všichni dali od Prozatímní vlády ruce pryč.

Kerenskij hořce dodává: „Tak skvěle byla vyplněna první část mazaného strategického plánu vlastenecké reakce. Rukama bolševiků byla svržena Prozatímní vláda a nenáviděný člověk zbaven moci. Zbývalo uskutečnit druhou, hlavní část: Během tří týdnů se vypořádat s bolševiky a nastolit v Rusku zdravou, národní a hlavně silnou vládu. Nějak se ty tři neděle protáhly.“