Ranní úvaha Martina C. Putny. Revoluce emigrace pětice II: Miljukov

Tak mírně, že skončíme ve středu, u liberála Miljukova.

Pavel Miljukov byl dříve historik než politik. Jeho třísvazkové Obrazy z dějin ruské vzdělanosti, vydané i česky již na počátku 20. století, jsou jedním z nejlepších a nejrealističtějších klíčů k pochopení ruských reálií, bez pseudomystického žvanění o jakési ruské vyvolenosti.

Jakožto politik byl Miljukov členem strany konstitučních demokratů, zkráceně kadetů. Jeho velkým dnem byl první listopad 1916, kdy v Dumě pronesl projev, jenž vešel do dějin pod názvem Hloupost nebo zrada – první otevřeně proticarský projev v parlamentě vůbec, naznačující možnost, že carevna Alexandra vědomě či nevědomě prostřednictvím Rasputina podává informace o plánech ruské armády německé rozvědce. Čtvrt roku nato přišla únorová revoluce, která svrhla cara a Miljukov se tak stal symbolem občanského odporu proti carismu: první, jenž pozvedl hlas.

V první sestavě Prozatímní vlády se stal Miljukov ministrem zahraničí. Připadla mu úloha přesvědčit svět a hlavně velmoce Dohody, že Prozatímní vláda je seriózní partner. To se Miljukovovi podařilo, ovšem za cenu slibu, že Rusko bude pokračovat ve válce proti Německu „až do vítězného konce“.

Doma to ovšem znamenalo počátek konce Prozatímní vlády, neboť národ netoužil ani tolik po Prozatímní vládě, jako po konci války. Už v dubnu se konaly demonstrace proti Miljukovovi – patrně už tehdy organizované bolševiky. Miljukov rezignoval a další vývoj sledoval ze soukromí, znovu jako historik. Už koncem roku 1917 začíná psát Dějiny druhé ruské revoluce.

Je obdivuhodné, že jakmile byl Miljukov zase stranou dění, dokázal naprosto jasně formulovat hlavní chyby, které Prozatímní vláda učinila. Hlavní chyba demokratických sil podle Miljukova spočívala roku 1917 v přílišné ústupnosti směrem nalevo, což nakonec přivedlo vývoj až k bolševikům. Naopak chyba let 1918 až 1920 spočívala v příliš jednostranné orientaci napravo, tedy v obnoveném monarchismu a nacionalismu Bílé armády, jemuž demokraticko-liberální síly nedovedly čelit.

Těžko říci, zda Miljukova, toto ztělesnění ruského liberalismu, víc nenáviděla levice nebo pravice. Jak by skončil v Rusku z rukou bolševické levice, lze tušit. V emigraci však měla vrch spíše pravice – a její útoky na Miljukova nezůstaly u slov: V březnu 1922 na Miljukova během jeho přednášky v Berlíně vystřelil fanatický monarchista. Do rány se však vrhl Miljukovův přítel – a zemřel místo něho. Tímto přítelem byl otec spisovatele Vladimira Nabokova.

Středová liberální pozice se vždycky drží nesnadno. Ale v ruské emigraci, po krachu prvního ruského pokusu o liberální a demokratický stát, v prostředí vzedmutých vášní a obviňování, že „kadeti připravili cestu Leninovi“, je to přímo pozice pranýře. Miljukov na ní přesto hrdě stál až do konce.