Ranní úvaha Kristiny Žantovské: Z které exotické části světa pocházíte, příteli?

15. květen 2018
Lord Taylor z Warwicku, nejvýše postavený politik Konzervativní strany tmavé pleti

Z které exotické části světa pocházíte, příteli? zeptal se lorda Taylora z Warwicku, nejvýše postaveného politika Konzervativní strany tmavé pleti, kdysi Princ Filip, manžel královny Alžběty II., proslavený svým nekorektním humorem.

Odpověď černého muže zněla: „Z Birminghamu“.

Ranní úvaha Kristiny Žantovské: Mastná tyč

metro, dopravní podnik Praha

Stává se mi to dost často. Údiv na tváři tazatele, když přiznám, že jezdím městskou hromadnou dopravou. A následuje výkřik: Mastnou tyčí?!

Při procházkách Cambridgí a Londýnem během letošních Velikonoc se mi tenhle ironický bonmot vybavoval až překvapivě často, protože za těch dvanáct let, kdy jsem nebyla v Britském království, se hodně věcí změnilo a především to, kolik obyvatel jiných etnik jsem potkávala.

Většinu času jsem strávila v Cambridge, procházela se kolem řeky Cam a nádhernými univerzitními kampusy a jejich zahradami. Navštívila dvě malá ale pozoruhodná muzea, Kettle‘s Yard a The Fitzwilliam Museum, a zažila pohřeb slavného rodáka města sira Stephena Hawkinga.

Na jeden den jsem zajela i do Londýna, abych ještě stihla výstavu v Britském muzeu Život s bohy – lidé, místa a neznámé světy. Název sliboval, že by mohla dát odpovědi na otázky, které otřásají starým kontinentem a na které hrdý Albion odpověděl brexitem. Kdo kam patří a koho a co po generace a staletí utvářelo.

Ranní úvaha Kristiny Žantovské: Lachende bestien

Tramvaj ztichne, poslouchá. Okolo stojící muži středního věku zarytě mlčí a hledí do budoucnosti

Stojím v našlapané tramvaji, pode mnou sedí sto kilo živé váhy. Pohlaví mužské, snad.

Koncept výstavy vycházel z premisy, že stejně tak jako je člověk homo sapiens, je i homo religious. Nedíval se na víru optikou náboženství a církví, ale ukazoval předměty, které lidé z nejrůznějších koutů světa potřebují k víře a rituálům, jež je doprovázejí, privátním i sdíleným v komunitách. Lampy, oltáříky, svícny,  sošky zvířat, bohů i mytických postav, amulety, oblečení, náramky, masky atd.

Kurátor výstavy, Jill Cook, v katalogu napsal: “...víra, vycházející z rozličných environmentálních i kulturních zdrojů, promítaná do předmětů, příběhů i popisovaných rituálů spojuje věřící, zeslabuje jejich úzkosti a podporuje vytváření silnějších sociálních vazeb, které pomáhají naše světy lépe utvářet a lépe jim rozumět.“ 

Úzkost bylo to zásadní slovo, které mně nešlo z hlavy. Úzkost a strach, rozptýlit je, umožnit pochopit a porozumět zcela odlišné kultuře, to bylo podle mého hlavní poselství výstavy. Ale rezonoval i nevyřčený záměr: že každý někam patříme a tam je nám nejlépe. Vytrhnout se z kořenů nejde bez bolesti, neporozumění, osamělosti a možná i vzteku a zlobě, že se naše očekávání nenaplnila.

Ranní úvaha Kristiny Žantovské: Josef Hlávka nás vidí, pánové

03768124.jpeg

Tak je to rok, co nám zavřeli knihkupectví U Fišera. Jinak se mu neřeklo.

Některé předměty byly vysoce sofistikované a dokonale řemeslně zpracované, například kovový tepaný drak ochránce japonských buddhistických chrámů, jiné byly stlučené z kusu dřeva a potažené zvířecí kůží jako např. symboly zvířat a lovců sibiřských šamanů.

Zážitek z výstavy se mi dost bizarně spojil s místností pro modlitbu: Praying room, umístěné vedle záchodů na letišti Stansted. Malým okénkem jsem zahlédla stolek se složenými modlitebními koberečky, žádné symboly jiných věrouk.

Bylo zřejmé, že místnost využívají především, ne-li výhradně, muslimové, kteří se modlí k Alláhovi pětkrát denně. Což potvrzovala i cedule na dveřích informující uživatele, že umyvadlo je mimo provoz a kde se mohou umýt. Napadlo mě, jak muslimové poznají, kterým směrem je Mekka, ale vzápětí jsem si vzpomněla, že jsem někde četla, že mobily takovou aplikaci poskytují.

A pak mě taky napadlo, jestli umístění u záchodu má nějaký nevyřčený záměr (Britové jsou nesmírně podtextoví) a jestli mají devótní křesťané nějakou místnost na usebrání třeba na letišti v Abú Dhabi nebo v Teheránu.

autor:Kristina Žantovská
  • Kultura
  • Komentář