Ranní úvaha Kristiny Žantovské: Pálavský karavanseráj

8. červen 2018
03070809.jpeg

Pálava je krásný a obdařený kraj jižní Moravy, údajně nejdéle osídlené místo českých zemí. Chlubí se Věstonickou Venuší a zkratkou CHKO.

Chvíli mi trvalo než jsem přišla na to, co znamená. Ano, od roku 1976 je chráněnou krajinnou oblastí a od roku 1986 i biosférickou rezervací UNESCO.

Na svahu kopců národního parku Děvína pod zříceninou hradu Děvičky leží vinařská vesnice Pavlov. Je načinčaná, opravená, vymalovaná, někde s ohromným vkusem, jinde ho teprve za plastovými okny a nábytkem hledá. Domy bývají úzké a vysoké, jak bývalo zvykem si nad sklípkem postavit obytné místnosti.

Jeden vinař vedle druhého nabízí, co daly jeho vinice. Natáčeli se tu Vinaři, to vám řekne každý, s kým se dáte do řeči. Někdo i vytáhne fotky, na kterých se s některým z herců drží kolem ramen, pochopitelně se sklenicí vína v ruce.

03309098.png

Tenhle seriál, chytře marketingově nasazený po úspěšné (byť nebo právě proto hloupoučké) romantické filmové komedii Bobule protažené do dvou dílů, byly stoprocentně nejlepším promem nejen vesnice, ale celé oblasti. Znásobily turismus i ceny. Za decku vína tu necháte 45 korun, za polévku 69 a oběd pod 170 neuděláte. Ceny jako z centra Prahy. Kolik by tu stálo pár metrů pozemku, nebo snad domek, si raději nechci ani představit.

Zkrátka každý, kdo tu podniká, kasíruje, každý, kdo se sem vypraví na výlet, cáluje. Pár metrů od rakouských hranic vás i mobilní operátor informuje, že jste v zóně EU a nic nedbá na to, že je to pořád ještě Morava.

Když se spustíte Pavlovem z prudkého kopce dolů až na jeho samý konec, přejdete kus pole a silnici, octnete se na břehu obrovské vodní nádrže Nové Mlýny. Kdysi tenhle megalomanský socialistický výmysl zatopil několik vesnic a užitek z něho ani dnes není prakticky žádný. V létě tu brázdí vodu výletní parníky, je tu yacht klub s malým přístavem a jinak ptačí hvozdy kolem a ryby pod hladinou. Tak to vypadá z vršku, dokonce i ze silnice, ale stačí pár kroků dolů k vodě a za hustým porostem trnek a náletů se octnete v jiném světě.

Ranní úvaha Kristiny Žantovské: Mastná tyč

metro, dopravní podnik Praha

Stává se mi to dost často. Údiv na tváři tazatele, když přiznám, že jezdím městskou hromadnou dopravou. A následuje výkřik: Mastnou tyčí?!

Kravanseráj a to skoro doslova. Staré karavany, přívěsy, sem tam i maringotka  - všechny přežily svou technologickou smrt a jsou dokonale recyklované. Plachty, stany i dřevěné dostavby je dotvořily, zvětšily a stala se z nich roztodivná obydlí.

Na těch hodně vylepšených, kde měl majitel víc peněz, přistály i solární panely, u některých dokonce stojí naftové generátory. Svítit a nabíjet mobily potřebuje každý a všude. Malé zahrádky, vysazený keř, nebo kytky v truhlících tenhle ráj zakořeňují, podle vkusu, nápaditosti a potřeb osídlence.

Těmi jsou povětšinou rybáři. Pruty jsou tu nahozené od rána do večera, od jara až do podzimu. Život v téhle rybářské osadě je černota, o které se ví, ale úřady tu chlápky většinou v důchodovém věku nechávají žít. Trenýrky, vytahané tílko a sešlapané sandály pro tenhle život stačí.

Mají tu svatý klid, o turistickém čardáši pár set metrů nahoře na kopci nic neví a asi je ani nezajímá. Žijí si tu za pár kaček, tedy přinejmenším za rybářskou povolenku. Člověk jim může jen závidět. Z mizerné penze si tady mohou pěkně a po svém užít, co jim ještě zbývá.

A u vody je opravdu krásně. Dokonce odtud nejsou ani vidět hrozivě obrovité chladící věže dukovanské elektrárny.

Spustit audio
autor: Kristina Žantovská