Kristina Žantovská: Mastná tyč
Stává se mi to dost často. Údiv na tváři tazatele, když přiznám, že jezdím městskou hromadnou dopravou. A následuje výkřik: Mastnou tyčí?!
Kdysi se říkalo krtkem, jak to bylo nevinné, pak se přitvrdilo a metro se stalo sockou, čímž se již naznačovalo třídní zařazení těch, kteří dopravou jezdí... že jsou to ti s nižšími příjmy a možná i inteligencí.
Ranní úvaha Kristiny Žantovské: Josef Hlávka nás vidí, pánové
Tak je to rok, co nám zavřeli knihkupectví U Fišera. Jinak se mu neřeklo.
Teď už je to mastná tyč! Něco odporného, čeho je třeba se štítit. A kdo se neštítí, na tom ulpí nečistota toho prostředí přirozeně také.
Začnu se obhajovat, že je to nejrychlejší způsob (kombinovatelný s chůzí), jak se po městě pohybovat, a že je to navíc způsob ekonomický a ekologický. Tyč je sice (možná někdy) mastná, ale neprodukuje zplodiny a polétavý prach, který z poloviny městské populace vyrábí astmatiky a alergiky. A ve srovnání s cenou benzínu stojí pár korun.
Argumenty nezabírají, jsem prostě divná. Nečistá.
Jak můžeš snést ty lidi kolem sebe, podívej se na ně, vždyť je to strašné, jak se tváří a chovají.
Ranní úvaha Kristiny Žantovské: Lachende bestien
Stojím v našlapané tramvaji, pode mnou sedí sto kilo živé váhy. Pohlaví mužské, snad.
Takže o co vlastně jde. Jsou tu lidé lepší a lidé horší. Liší se vzhledem a kabátem a výrazem ve tváři. Překonali jsme třídní boj a záhy jsme vytvořili nový příkop předsudků, povýšenosti a pohodlnosti, který nás udržuje v salónu zamčeném jako třináctá komnata. Když náhodou vyjdeme ven, nevíme kde jsme, ztraceni v realitě. Ta z automobilu o 300 koních totiž vypadá úplně jinak.
V skandinávských zemích (které tak obdivujeme), ale třeba i v Nizozemí, není neobvyklé, že si členové vlády ráno sednou na kolo a došlapou na něm do svých parlamentních křesel. Doporučuje se nasadit klipsny na nohavice kalhot, aby se nezašmodrchali do řetězu kola. Dělají to z mnoha důvodů a respekt k tomu, co dýchají spolu se svými spoluobčany, je nepochybně jedním z nich.
A tím dalším, a možná ještě podstatnějším, je to, že jejich demokracie opravdu vyrostla zdola. Po třiceti letech pokusů jít na to shora bychom to měli konečně zkusit jinak. Co takhle začít u té tyče?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
