Ranní úvaha Kristiny Žantovské: Lachende bestien

8. únor 2018
Tramvaj ztichne, poslouchá. Okolo stojící muži středního věku zarytě mlčí a hledí do budoucnosti

Stojím v našlapané tramvaji, pode mnou sedí sto kilo živé váhy. Pohlaví mužské, snad.

Sedadlo mu nestačí, nohy má daleko od sebe, aby se tam směstnal. V ruce drží slevovou přílohu nějakého obchodního řetězce – možná Alberta, a cosi vykládá dámě v nóbl kabátu sedící naproti němu. Zesiluje hlas, snad abychom slyšeli všichni: Kde by na to, prosím vás vzali, bydlej v barákách, kde byty stojej pět miliónů. Jsou to zloději. Do jednoho.

Dáma oponuje, že to jsou podnikatelé, studovaní lidé.

Muž se zasměje, dostává se do varu. Tramvaj cukne, sto kilo váhy se převáží a stoupne mi na nohu. Nic. Podívám se na něj. No co je?! odsekne. Sdělím mu, že mi šlápnul na nohu... tváří se, že nechápe... a  tak dodám, že by se měl omluvit.

Poslední rozbuška, kterou potřeboval k výstřelu.

Spustí, že kdybych mu tam tu nohu nestrkala a kdybych se tak blbě na něj nekoukala... ohradím se. A nazvu to nevychovaností. Dáma mě varuje: nebavte se s ním, to nemá cenu. Ale už je pozdě.

„Já jsem možná buran, zahřímá sádelník, „ale nejsem blbej.“ Tyhlety ...a vystřílí kanonádu sprostých nadávek, ve kterých se jako žena nejdřív ocitnu mezi dobytkem a pak mezi prostitutkami, přičemž se ten řvoucí balík zaměří na nejrůznější části ženského těla a především na tu jednu a sprostě ji ocejchuje.

Ranní úvaha Kristiny Žantovské: Josef Hlávka nás vidí, pánové

03768124.jpeg

Tak je to rok, co nám zavřeli knihkupectví U Fišera. Jinak se mu neřeklo.

Tramvaj ztichne, poslouchá. Okolo stojící muži středního věku zarytě mlčí a hledí do budoucnosti, snad s nadějí, že bude lépe; mladší ročníky se výborně baví a nahlas řehtají. Chlapa to ještě víc rozehřívá, teď konečně mají všechny jeho frustrace za ten ZKU a pět teček ...život posluchače, teď to všechno může říct na plnou hubu. A to se taky stane.

„Prezident to taky říká!!!“ Vyvrcholí jeho tiráda!

Sláva, řeknu si, a je to tady, je to jeden z NICH.

Vystupuju z tramvaje a dělám, že se mi nic nestalo. Že těch 7 minut, které uplynuly od okamžiku, co jsem do tramvaje nastoupila, mně nic neudělalo.

Pomalu ale jistě se po mně ta špína rozlévá. Začne mi cukat v koutku jednoho oka a ruce mám studeně zpocené.

Až na perónu v metru mi dojde, CO se vlastně stalo. Že to vůbec nebylo střetnutí s hulvátským balíkem, ale fakt, že se mě nikdo v té tramvaji nezastal. Žádný z těch kolem stojících chlapů mu neřekl, aby ten sprostý splav zavřel, aby zmlknul. Nikdo nic. Ani slovo. Naopak, oni se dobře bavili! Smáli se! Lachende bestien. A budou se smát dalších pět let. Jsou to opravdu ti normální?

autor:ČRo Vltava
  • Kultura
  • Komentář