Ranní úvaha Karla Hvížďaly: Spisovatel jako povolání

Vždycky na to odpovídám trochu jinak, ale mám-li odpovědět přesněji, musím hledat to, co je za všemi těmi odpověďmi, které najdeme i v literatuře, a to je podle mě odvaha k soustředěné, tvrdé a dlouhodobé práci, která vám předem nezaručuje žádný výsledek.

Ranní úvaha Karla Hvížďaly: Pátá čtvrť Davida Jana Novotného

Je to dobře, když je někdo stále odněkud. To je asi to, co člověka napadne po přečtení knihy Soukromá historie Páté čtvrti a okolí, protože tohle už dnes může říci málokdo.

Titul dnešní poznámky jsem si vypůjčil od japonského spisovatele Haruki Murakami, který ve stejnojmenné knize, která u nás vyšla loni, píše:

„Při psaní románů se řídím pravidlem napsat denně deset rukopisných archů. Na mém macu to dělá dva a půl monitoru. Na deseti arších zůstanu, i když se mi chce psát víc, a na deset archů to se zatnutými zuby vytáhnu, i když se zrovna ten den necítím. Při podobně dlouhodobé práci má totiž zásadní význam pravidelný režim. Takže den co den píšu docela stejně jako kdybych někde ve firmě odpíchával příchod a odchod.“

Tohle je ovšem jen technikálie. Stejně důležitá je imaginace, která podle Jamese Joyce nepředstavuje nic jiného než vzpomínky, či přesněji řečeno kombinace jejich útržků, které nejprve postrádají kontext. Ale tak tomu je jen na samém počátku více méně automatického psaní: jakmile tyto útržky sypete z rukávu a zaznamenáváte je co nejpřesněji, dostane tato nahodilá skladba vlastní intuici a jasnozřivost, kterou autor jen dalším a dalším přepisováním zvýrazňuje, a tím se mu forma zrodí sama před očima a vždy je nová a překvapivá.

Ranní úvaha Karla Hvížďaly: Jan Koblasa o důležitých věcech

„Umění musí být. Umění musí být uměním. Musí být vzácné. Nečekané. Krásné. Překvapující. Jedinečné. Všeobsažné. Vznešené. Neopakovatelné. Neopakované. Tajemné.

Ale i toto je jen jeden způsob psaní: pak jsou také spisovatelé konstruktéři, kteří si nejprve příběh v hlavě či na papíře dokonale vystaví, namalují si schéma a pak ho jenom vyplní dialogy a popisem prostředí. Takové psaní by mě ale nebavilo, protože by v něm nebylo žádné tajemství, žádné dobrodružství. Připadal bych si jak průvodčí ve vlastním vlaku.

Skutečné tvůrčí psaní je vytahování zasutých šuplíků z mozku, tedy i těch, na které bychom raději zapomněli, a zapisování jejich obsahů. A protože tyto šuplíky jsou pouze autora, člověk podvědomě spoléhá na to, že je v nich i nějaký tmel, nějaká zakletá niť, která se autorovi sama v jednu chvíli vyjeví a vytvoří netušený příběh.

Skutečné psaní je tedy nejspíš o bedlivém naslouchání vlastnímu jazyku, z kterého se příběh sám vylíhne a radostně na autora vybafne jako pes z boudy, když se majitel vrací z práce. Spisovatel je pak ten, kdo se vrací po procházce po vlastní hlavě k rukopisu a raduje se, že cesta nebyla marná, že už ví, na čem má dále pracovat, kam ho slova dovedla.