Jana Šrámková: Ručit za slovo

Všechny ty Cílky, Komárky, Sedláčky a Bárty, kteří pro schopnost přesvědčivě formulovat postupně ovládli mediální prostor. Průběžně jsou zváni vyjadřovat se prakticky k čemukoliv, a knihy sloupků, glos a esejů jen prší. Stojí slovo ještě něco? Kdo je z něj ochoten vydávat počet, když se nemusí danit?
 
Před pár dny mnou důkladně zatřásla zkušenost na sociálních sítích - a že mě tam v diskusích už hned tak něco nepřekvapí. Zákeřné výpady všeználků proti čemukoli, co neladí s jejich světonázorem, jsou jedna věc. Podstatně jiná situace ale nastala, když jsem v diskusi s jedním kolegou prozaikem došla k pojmu ručení za slova.

Reagovala jsem na množení jeho vyhrocených článků v různých médiích. Vysvětlovala jsem, proč mi jeho texty z poslední doby nepřijdou důvěryhodné. Že působí názorově ledabyle, nahozené lehkou rukou, takže se nesmí divit, že je mnozí neberou vážně, jak si hlasitě stěžuje. Pojem ručení za vlastní slova jsem do argumentace vnesla jako samozřejmost.

Jana Šrámková: V tomto složitém světě je občerstvující číst krátkou a dobře postavenou větu

• Upravit
• Smazat

Debutovala před deseti lety prózou Hruškadóttir, před pěti lety vydala druhou prózu Zázemí. Ale svou vůbec první knihu věnovala dětem.

Odpovědí mi bylo, že dotyčný neví, co tím myslím. Hrklo ve mně, on, spisovatel? Hecoval, ať to vysvětlím. Ale jak to udělat? Na místě, z fleku ve dvou větách, pokud možno s vtipem, jak do veřejné arény obklopené hojným publikem patří. Jak elegantně zažonglovat s pojmem, který před námi s plnou vážností nesou na bedrech generace básníků, ohledávají ho, zápasí s ním. Každý, kdo hledá slova s naléhavou odpovědností, vnímá, že kráčí po ledové krustě. Jediné špatně zvolené slovo znamená propad do hlubiny tlachu, do ledové vody vyprázdněného jazyka a zbytečných slov.
 
Z diskuse jsem se vypařila. Není to právě impozantní způsob opouštění řečnického pultu, ale pořád důstojnější než pozorovat vlastní metamorfózu v tlachapouda. A že jsme kulturní lidé, ozval se mi další den kolega prozaik do osobní zprávy, zda snad nebyl moc příkrý. Ale s tím ručením za slova tomu přece jen nerozumí, naše svoboda přece dnes v sázce není, nespletla jsem si dekády? Dobrému autorovi jde vždycky na prvním místě o efekt.
 
Najednou mě svírá pod hrudní kostí při představě, že mám vstoupit do rozhlasu a naplnit éter svými slovy. Vážně už nikdo nečeká, že by za nimi mělo něco být, že jsou slova víc než proudění vzduchu nahodile modulované hlasivkami?

Jana Šrámková: Udělat si jméno

• Upravit
• Smazat

Se jmény je to zapeklité. Jména je těžké nosit, své o tom ví každý Vlastislav, každá Kesía či naopak všechny Jany – tohle jméno se v jednotném čísle snad ani nevyskytuje.

Jako tonoucí ťukám do internetového vyhledávače modulace slov „ručení, slovo, báseň, autor, text“. V chladném pel-melu sítě leží všechno vedle sebe. Povinné ručení a Holan. Havel a hypotéky na družstevní byt, Jan Štolba, Petr Borkovec, varování před ručením za půjčky přátel, František Derfler a Petr Hruška. Jeho pomalé, pečlivě formulované věty v rozhlasovém rozhovoru. Ani slovo vedle. V té síle si stoupám před knihovnu a celou noc listuji v knihách, dokud se ruce nepřestanou chvět. Ty ruce, které znamenají ručit, totiž podat se slovem i ruku.
 
„Slovo, které není zaručeno životem, ztrácí váhu,” píše Havel z vězení, a kromě vlastní situace přesně předjímá i naši dobu: „Slovo lze tedy umlčet vlastně dvěma způsoby: buď se mu dá taková váha, aby se ho nikdo neodvážil nahlas vyslovit, anebo se mu naopak veškerá váha vezme a promění se ve vzduch.”
 
Ano, možná jsem si spletla dekádu a leckdo už nevěří, že má řeč nejen své lineární plynutí v čase, ale taky svou vertikálu. Možná je naivní slova tak zdlouhavě řešit a váhat, zda s nimi mám co nabídnout. Ale pak stačí pár vět člověka, kterému lze naslouchat. Ne se s ním jen bavit, ne jeho text prolítnout očima, ale naslouchat mu. A zase přichází odhodlání jít stejnou cestou. Ve slovech, i v tichu.