Ranní úvaha Jany Šrámkové: Na straně vítěze

V následujících týdnech nás ale čeká celospolečenský časový majstrštyk. Totiž že mezi dvoje velmi halasné a emocionální volby, parlamentní a prezidentské, musíme vměstnat ještě Advent.

Soustředit se v téhle zjitřené a vůbec vachrlaté době na cosi tak subtilního, jako je očekávání a naděje, nepůjde rozhodně samospádem. Aspoň takové zřetězení událostí ale pomůže podtrhnout religionistickou kvalitu posvátného jako totaliter aliter, totiž něčeho zcela jiného. Co může být totiž vzdálenější kampaním a úderným heslům než Advent? Co může být odvislejší od ideologií a mediální masáže než soustředěné tiché očekávání toho, co nám bude dáno a co lze pouze pokorně vyhlížet?

Nedávno mi jeden známý trochu omluvně líčil, jak mu vlastní babička vysvětlovala, proč volí hnutí ANO. Kromě těžko rozporovatelného důvodu, že se pan Babiš tak pěkně směje, připojila podivuhodné voličské kritérium: Budou ho zkrátka volit všichni, takže vyhraje. A ona - by taky chtěla vyhrát. Aby z toho měla radost.

V tu chvíli jsme oba chytli hlavu do dlaní, to snad ne... Jenže vzápětí člověku dojde, jak přirozená úvaha to je. Odpočinout si aspoň na chvíli v životě ve vítězství. Copak jsem právě takhle v dětství nefandila při sportovních přenosech? Vždycky tomu, kdo zrovna vyhrával, aby mě to bavilo? Kdo by nechtěl, kdo by to nechtěl, stát na straně vítěze?

Čtěte také Ranní úvaha Jany Šrámkové: Ručit za slovo

Většina z nás je samozřejmě příliš sofistikovaná, než abychom přiznali totéž. A příliš uvědomělá. Přesto v sobě touhu stát na vítězné straně nosíme všichni. Co potom se společností udělá, když po volbách do Poslanecké sněmovny nemá pocit vítězství vlastně vůbec nikdo? A až v téhle náladě vstoupíme do voleb prezidentských, kde to z povahy volby bude ještě drsnější? Ať bude výsledek jakýkoli, většina bude ve své volbě poražená. A pokud se na Hradě nezmění klima, bude taky pod palbou jedovaté kritiky.

Zklamání z minulého a nepříjemné tušení budoucího, právě to je nálada, ve které vstupujeme do Adventu. Do Adventu, na jehož vysílací frekvenci naše ucho momentálně vůbec nevnímá. Přitom právě na tomhle kanále budou zvát k tomu nedostatkovému zboží: k naději, k záhadné radosti oscilující mezi tím, že stojíme na straně vítěze, a že je to vítězství teprve před námi.

Protože Advent, jakkoli si na jeho konci připomínáme romantizovaný Kristův betlémský příchod, není jen tou nostalgickou vzpomínkovou akcí v overalech se sobem a s popovým playlistem. Advent je očekáváním něčeho, co tu ještě nebylo, něčeho nového a dramatického, jak je druhý příchod Krista na svět popisován. Něčeho, co ukončí dějiny světa, jak ho známe.

Jedny taková vidina leká, druhé uklidňuje. První děkují za to, že to ještě nepřišlo, že je svět světem a my tu můžeme dál žít, volit, žvanit, makat a neustupovat. Jiní naopak toužebně volají po konci, po příchodu vítěze a nastolení pořádku. Ale jakkoli vypadají tyhle postoje protichůdně, oba spojuje adventní přesvědčení - totiž že to jednou přijde, že to bude stát za to a my smíme stát na správné straně.

A právě proto není nutné se teď v mezičase hojit na drobných lokálních vítězstvích za každou cenu. Vítězit proti svědomí, vítězit po srsti strachu. Naopak, dá se stát v opozici, v menšině, na straně poražených. Protože tohle není konec. Tohle není odcházení. To je Advent.