Ranní úvaha Jany Knitlové: Dobrý den

4. červen 2018
Mlynář z Řípova brání zahrádkářům ve vstupu na jejich pozemky

Muž středního věku a vzrůstu zaparkoval kolem poledního své auto před naším vjezdem.

Pohledem schválil vzdálenost od obrubníku, kviknul centrálním zámkem a pak spokojeně zabočil kolem naší zahrady a vrátek, do uličky končící pizzerií. Vyšla jsem k vrátkům a vlídně ho oslovila:

„Dobrý den. Asi jste si nevšiml, že nám parkujete před vjezdem do garáže.“ Dělal, že neslyší a šel dál.

„Haló. Promiňte, ale parkujete nám před vjezdem!“ Teď už se zastavit musel. Znechuceně ke mně otočil hlavu.

„To myslíte jako ty starý vrata, jó?“

„Jimi vjíždíme zahrádkou do garáže.“

Teprve teď se otočil celým tělem a vyjel na mne: „Žádný upozornění tam nemáte!“

„Proč? Před vjezdem se parkovat nesmí, to je pravidlo.  A policajti odvedle mě poučili, že tam nesmějí parkovat ani příbuzní nebo známí, když za námi přijedou.“

Městská policie sídlí hned naproti pizzerii. Nedávno jsme je museli volat, když jsme potřebovali odvézt dceru na letiště a nemohli jsme vyjet. „I nás by prej pokutovali, kdybychom si tam stáli,“ dodala jsem. Snad ho uklidní, že v tomhle jsme všichni na jedné lodi.

02864746.jpeg

Neuklidnilo. „To je teda zajímavý, že jsem tam už několikrát parkoval!“ štěkl na mne a rozzlobeně se vracel k autu. Celou svou bytostí mi dával najevo, že jsem mu zkazila den.

Ale i má dobrá nálada byla tatam. Nerada jsem s někým ve při, spíš hledám možnosti dohody. Aby byly obě strany spokojeny, jako po uzavření dobrého obchodu. 

Představila jsem si, že by dialog mohl proběhnout i jinak: „Dobrý den, asi jste si nevšiml, že nám parkujete před vjezdem.“

„Ale to víte, že všiml. Jenže mám schůzku tady v pizzerii a jsem ve skluzu. Za půl hoďky budu zpátky. Jestli do té doby nechcete vyjet…moc by mi to pomohlo.“

„Klidně, já jedu až kvečeru. Ale pozor, nedávno jsem se dozvěděla, že před vjezdem nesmí stát nejen příbuzní nebo návštěva, ale dokonce ani já sama. Představte si, před vlastním vjezdem! Ale jestli to chcete risknout…“

„Risknu to.“

„Tak hodně štěstí.“

„Díky.“

Usmáli bychom se na sebe a oba vesele vykročili vstříc denním povinnostem. Jak prosté! Co nám brání, abychom se k sobě vzájemně chovali ohleduplně? Abychom si vycházeli vstříc, pokud to jen trochu jde?

Atmosféra ve společnosti k tomu přinejmenším nepřispívá. Zamračené obličeje většiny politiků se rozzáří jen, když se podaří tít, nebo aspoň zesměšnit každého, kdo nemá stejný názor jako oni. Chybí upřímná vůle k jednání, vyjednávání a k přiznání vlastních mýlek a chyb, a to i na té nejvyšší úrovni. Místo toho štěkání, vulgarismy, agrese. Ano, i pomsta. A to vše se přenáší k nám, do „podzámčí“: když můžou oni, proč ne já?

A co to takhle obrátit? Když se oni ke zvýšení laťky slušnosti nemají, proč ne já? My?

Představte si, jak naše ohleduplnost, vzájemná úcta a respekt stéká ze všech českých a moravských hor (už žádné neurvalé chování na sjezdovkách!), valí se vesnicemi, městečky a městy (už žádné vybržďování na silnicích!) až se blíží i k tomu sídelnímu. 

Zaplavuje je ze všech stran, prostupuje novou i starou zástavbou, pomalu stoupá od Vltavy, ano, teď už je i ve Sněmovní (už žádné nadávky a osočování!), ale ani tam se proud dobré vůle nezastaví a postupuje výš, až k samotnému hradu. (Už žádné… k...) A to je konec pohádky. Dobrý den, milé děti.

autor:Jana Knitlová
  • Kultura
  • Komentář