Ranní úvaha Benedikta Mohelníka: Stopy dobra

I když jsme povětšinou vytrženi z přímého kontaktu s během přírody, vidíme, že pole jsou sklizená, stromy odevzdaly své plody a shazují listí. Je čas shromažďování úrody, je čas bilance výsledků našeho snažení.

První listopadové dny patří svátku všech svatých a vzpomínce na zemřelé. Oba svátky jsou důležité pro každého člověka. Pohledem do minulosti oživují naši paměť, bez níž bychom ztratili svou vlastní identitu a po klikatých stezkách svých životů jen beznadějně bloudili.

Kritérium svatosti není vzdělání, úspěch, zdraví a všechny ty kategorie, které považujeme v běžném životě za tak důležité. Svatost se dokonce neměří ani množstvím a intenzitou náboženských úkonů. Ti, které si církev připomíná jako svaté, byli opravdu dobrými lidmi.

Svatost se měří schopností vnímat potřeby druhých lidí a nasazením vycházet jim vstříc. Svatí jsou sklizní vynikajících plodů lidskosti. Ty často uzrávaly v tápáních, v nejistotách, v bolesti. Nikdy jim však nemohlo chybět slunce Boží dobroty, ke kterému se vztahovali a z jehož energie neustále čerpali sílu potřebnou k růstu a zrání.

Hned nato vzpomínáme na naše zemřelé. Znali jsme je, anebo jsme o nich alespoň slyšeli vyprávět. Jsou to naši rodoví předci či jinak blízcí lidé. V každém případě nějakým způsobem vstoupili do našeho vlastního života. Chodíme na hřbitovy, zapalujeme svíčky na hrobech. Vzpomínáme, připomínáme si krásné chvíle prožité s lidmi, kteří tu už nejsou.

Nebyli to lidé bezchybní a čas musel zahojit ledasjakou jizvu. A nejednou nám vytane na mysli, co jsme my sami zanedbali vůči nim, v čem jsme zůstali dlužníky. A tak se modlíme; za odpuštění starých dluhů ve vzájemných vztazích. Láska umí překonávat odloučení přes hranice naší pozemské konečnosti. A Bůh ve svém nekonečném milosrdenství zaplňuje nedostatky lidskosti, které jsme si neuměli vzájemně projevit.

Potřebujeme uchovávat v paměti stopy dobra, které v našich životech, v našem okolí a vůbec v tomto světě zanechali konkrétní lidé. Se špatnými vlivy se musíme vyrovnávat, ale jen na těch dobrých stavíme. Potřebujeme vědět, že stojíme na pevných základech.

Jestliže tolik lidí, kteří zde byli před námi, dokázalo vykonat tolik dobrých věcí, sami tím získáváme jistotu, že dobro je možné, že také my můžeme a máme usilovat o dobré věci. Jednou se bude plamínek dušičkové svíčky mihotat ve zlatých literách našeho jména. Náš život bude nadějí lidskosti pro ty, kteří podzimní šero rozzáří zaškrtnutím knotu a tichou modlitbou.