Ranní úvaha Aleny Zemančíkové: Rozhlas po drátě

18. květen 2018
Rozhlas po drátě

Poslech rozhlasu v mém dětství v 60. letech 20. století byl těsně spojen s rozhlasem po drátě.

Kdo to nepamatuje – byla to celkem nevzhledná bedýnka, zapojená do zásuvky o nízkém napětí, z níž hrála jedna jediná stanice Československého rozhlasu. Tedy – byl to mix stanic, u nás v západních Čechách vysílala zejména Praha, ale v určitých časech přepnul rozhlas po drátě na Plzeň a některé dny odpoledne ještě na okresní vysílání.

Ranní úvaha Aleny Zemančíkové: Milovat Karlovy Vary

03167024.jpeg

Milovat Karlovy Vary je pro jejich návštěvníka, který není lázeňský host, těžké.

Rozhlas po drátě byl produktem studené války, protože u jeho zavedení šlo o to, aby bylo možno vysílat i v případě, že nepřítel umlčí normální vysílače. Zaveden roku 1953, svou historickou úlohu splnil „dráťák“ až v srpnu 1968, kdy zajistil svobodné vysílání poté, co generální ředitel Československého rozhlasu rozkázal vypnout vysílače.

Zdálo se mi, že program pro rozhlas po drátě je vybírán tak, aby v něm spolehlivě nebylo nic zajímavého: ráno rozcvička, zprávy a budovatelské písně, dopoledne vysílání pro školy, ale ve škole jsme ho neposlouchali, když jsem byla nemocná, vyslechla jsem vyprávění zasloužilých komunistů v pořadu A léta běží (vážení, ale vážení pak bylo zakázáno), brzy po poledni vysílání pro vojáky – to bylo vůbec absurdní – a odpoledne, kdy už jsem byla doma ze školy, zase budovatelské písně, které jsem se tak naučila a umím je dodnes.

Někdy hrály různé taneční orchestry z Prahy i Brna, ale tahle hudba a její zpěváci pro mě dodnes představují cosi tak bezkrevného a s ničím nesouvisejícího, že je raději ani nebudu jmenovat. Často zněl folklór v takové té salonní úpravě, kterou tematizoval v románu Žert Milan Kundera. A dechovka.

Ranní úvaha Aleny Zemančíkové: Odpadové hospodářství

03000841.jpeg

Několik období v životě jsem bydlela na místě, kde nebyl zajištěn odvoz odpadků.

V podvečer byl Hajaja s hlasem Vlastimila Brodského, který mi připadal zrzavý a dodnes ho tak pociťuji –  to bylo hezké, ale pro malé děti. Pak zprávy, které měly otřesnou znělku Kupředu-levá, a pak se někdy dala poslouchat hra nebo vážná hudba, což se u nás celkem pěstovalo.

Takzvaný „dráťák“ vysílal o světě, jaký nebyl, prostředky, které normálního člověka odpuzovaly.

Jeden rozhlasový pořad jsem ale z rozhlasu po drátě poslouchala pravidelně a ráda. Přivedla mě k němu moje učitelka klavíru, jmenoval se Hádejte desetkrát. Byla to soutěž, věnovaná Hudební mládeži, první ročník proběhl roku 1967.

Princip pořadu spočíval v seznámení posluchačů s deseti domácími i světovými skladateli ročně, o kterých vždy redaktor Ivan Medek diskutoval s  odborníky. Věnovali se společně skladatelovu životu, dílu a významu a pouštěli hudební ukázky, které na konci ročníku posluchači měli poznat.

Ranní úvaha Aleny Zemančíkové: Můj život s Josefem Ladou

Kocour Mikeš a směr do Hrusic

Ladova dětská knížka o kocouru Mikešovi vyšla poprvé roku 1934, to byl mojí mamince rok a její starší sestře pět.

V archivu Českého rozhlasu se dochoval druhý ročník, 1968, v podobě přepisu zvukového záznamu, ze kterého lze vyčíst jak principielně soutěž fungovala celých pět let. Dozvěděla jsem se takto nejen o skladatelích jako Jan Dismas Zelenka nebo Jan Václav Stamic, které k nedělnímu obědu nehráli. Naučila jsem se o hudbě přemýšlet a mluvit.

S paní učitelkou jsme odpovědi na korespondenčním lístku do rozhlasu poslaly, ale nevyhrála jsem ani magnetofon, ani okružní jízdu po místech, spojených s působením hudebních skladatelů. V roce 1969 vydalo nakladatelství Panton knihu Hádejte desetkrát s přiloženou gramofonovou deskou.

Ale brzy jsme se z pohraničního maloměsta stěhovali a knížka se ztratila. Neztratil se mi však z mysli Ivan Medek, po letech jsem ho přivítala jako starého známého, který v mé vzpomínce připravoval smysluplný pořad mého dětství, který se vysílal v rozhlase po drátě.

  • Kultura
  • Komentář