Ranní úvaha Aleny Scheinostové: O kočkách a autech

Stihl sice během svého dlouhého života pojednat o svijonožcích, masožravkách i vzniku humusu, avšak v „Původu druhů“ si opomněl všimnout jevu mnohem všednějšího a obyčejnějšího, který se odbývá výhradně v lidské říši. Tím je vývoj, který denně prodělá každá žena tam i zpět, od evoluční fáze „křehká víla“ do formy „hloupá husa“, případně „nána pitomá“. Stačí usednout za volant a vypravit se někam na nákup.

To třeba koupíte škrabadlo – takovou tu rozměrnou, neskladnou a velmi ohavnou věc, kterou si lidé vymysleli pro kočky a po které žádná rozumná kočka jaktěživo nešplhá a neškrábe, leda by si z vás právě dělala legraci.

Ranní úvaha Aleny Scheinostové: O tom nesmyslném spěchu

• Upravit
• Smazat

Ani parlamentní volby nedovedou vyvolat tak všeobecnou pozornost, jako to umějí Vánoce.

Jak se pak s tím škrabadlem vláčíte k pokladně, tu se mezi regály se psími konzervami a pískem pro činčily vynoří usměvavý gentleman a že prý „slečno, já vám to k té kase vezmu“. To si necháte líbit a je vám pěkně až do chvíle, než – už bez gentlemana – dotáhnete škrabadlo k autu. „Tak vona kupuje takový klump, a pak ani neví, jak to naložit,“ ozve se za vámi zavile a pán s nákupním vozíkem vás objede významně zblízka, aby dal najevo, kolik jste škrabadlem ukrojila z jeho životního prostoru.

Anebo v hobbymarketu zaváháte, zda k těm vrutům se zápustnou hlavou vzít hmoždinky trojky nebo čtyřky, hned je tu prodavač, ochota sama, a dokonce vám na místě předvede, jak se ty vruty do hmoždinek lehounce šroubují, tam i ven. A znovu: dojdete k autu a hned se tu kdosi polohlasně rozhořčuje, jak že ta koza nakřivo zaparkovala, no jasně, ženská, co taky čekat.

Ono je nakonec jedno, jak jste zaparkovali a jestli jste v dětství nosili modrou, nebo růžovou: ten druhý parkuje vždycky špatně, moc blízko souseda nebo moc daleko od chodníku, v zákazu nebo Horákovým před vraty. Nejde to jinak, leda byste parkovali ještě hůř, to znamená – nabrali cestou patník nebo zapadli kolem do příkopu.

Ranní úvaha Aleny Scheinostové: Haraburdí

• Upravit
• Smazat

„Ten můj šuplík funguje tak, že tam něco dám a pak na to zapomenu,“ oznámila nám dcera.

A s ježděním je to stejné: ať už se na silnici míjíte s kýmkoli, pokaždé pojedete příliš pomalu, rychle, vprostředku, u kraje anebo vůbec po špatné silnici. A Pán Bůh nedopusť, aby vedle vás v tu chvíli seděl a snažil se řídit vaše řízení jakýkoliv jiný muž než ten váš. Ten váš už totiž velmi dobře ví, že pokud chcete, umíte náramně pohotově zastavit a vysadit jej třeba i do toho příkopu.

Jestlipak takhle Čeněk Junek nabádal i svou paní Elišku, když řídila svou slavnou bugatku T35, se kterou v roce 1927 vyhrála na Grand Prix v Nürburgringu kategorii do dvou litrů? Novinář Eduard Bass tehdy šampionce popřál v Lidových novinách veršíky: „Pro německou Velkou cenu / stačilo nám vyslat ženu, / arci když je taková / jako paní Junková! / Ta když sedne k volantu, / rekordy jsou k čerchmantu!“

A tak vás nakonec ze všeho toho radění a nabádání za rohem zastaví policajt a vysvětlí vám, že jedete v protisměru anebo že jste ve skutečnosti podnapilý muž, protože jim to volali na ústřednu a vy máte stejnou registrační značku. Ale co to? Ve chvíli, kdy se vykloníte s hromádkou dokladů z okýnka, zase je z vás ta luzná víla, aniž byste se o to přičinila nebo si toho do té chvíle vůbec všimla.

„Tak levný zákaz jsem v životě neměl,“ zabručí večer mrzutě manžel. A vy si budete představovat, jak by to asi dopadlo, kdybyste v tu chvíli na nicnetušící silniční kontrolu vytáhla z kufru škrabadlo. Tu kočku raději ne, prosím: těm je většinou v autě špatně.