Ranní úvaha Aleny Scheinostové: Dosáhnout na tyč

1. červen 2018
Studenti testují obsaditelnost tramvají a autobusů

Každá etapa má svoje milníky, za kterými si říkáme: „Tak, zase jsem o kousek starší, chytřejší a zkušenější.“

Jak nám přibývají roky, nebo dokonce dekády, říkáme si to smířeně, sem tam i trochu otráveně. Ne že by se ta léta nepřičítala od narození, nakolik rozumím matematice, ze které jsem u maturity nepropadla jen proto, že se z ní v těch blahých dobách ještě maturovat nemuselo.

Ranní úvaha Aleny Scheinostové: Vstaň a začni znova

Piero della Francesca: Vzkříšení

Už jen několik dní, a bude po nich – po Velikonocích.

O samotném přibývání se ale vlastně mluví až od chvíle, kdy si to postupné moudření přestaneme užívat a být na něj hrdí a pro sebe si mumláme: „Měl já jsem tohle zapotřebí?!“

Nu ale jistě – vždycky jsou okamžiky, kdy odpověď zní „ano“. Měla jsem zapotřebí ty mrňavé pracičky, ulepené z všelijakého toho moudření a prozkoumávání všeho okolo, co mi dosáhly právě tak k malíčku spuštěné ruky, aby se kolem něj pevně obemkly. Teď už jsou „velcí“, dorostli od mobilu s tlačítky k „dotykáči“, ze školy chodí sami, a protože jsou zkušení a moudří, chodí sami i do skauta, a dokonce tam vodí o rok mladšího bratrance.

Nevěří mi, že já do mobilu dorostla až někdy v jedenadvaceti. „Za vás nebyla elektrika?“ ptají se s podezřením. „Jasně, vyráběli jsme si ji u ohniště pěstním klínem,“ chce se mi odpovědět. A to ani pořádně nevědí, odkud to vlastně vyletěl ten čert, co vyletěl z elektriky – jednak proto, že s nimi jsme nečetli ani tak Ladu a jeho říkadla, jako Radka Malého a Renčovu Perníkovou chaloupku a Bibli pro děti, protože už se to smělo; a potom také proto, že téhleté elektrice se už dlouho říká jen tramvaj anebo šalina.

Ranní úvaha Aleny Scheinostové: O kočkách a autech

02898746.jpeg

Charles Darwin, obdivuhodný muž, by letos 12. února oslavil 209. narozeniny.

Ti nadělají, s tím svým „dotykáčem“. Tramvaj by posloužila zrovna tak. Ne že by na ní šlo vymačkat číslo a zavolat rádkyni, v kolik dnes začíná ta schůzka; má ale tyč – a měla ji i tenkrát. Tu vodorovnou, ve výšce, které se můžou za jízdy držet jenom ti skutečně velcí. „Vojta už dosáhne na tyč,“ říkali jsme si se závistí o tom nejstarším. Všechno měl dřív, prodlouženou večerku a bundu s cvočky a pětku kapesného a přespávání u kamarádů.

Potom jsem přišla na zlepšovák: máminy boty, ty na podpatku, ve kterých se dalo té tyče aspoň špičičkou prstů dotknout. A nakonec to přišlo! Nebylo to sice pohodlné, špatně se přitom četlo z otevřené knížky, ale bylo to tam! Takhle se asi cítí světec, když v mystickém vytržení poprvé zahlédne vnitřním zrakem paprsek Boží velebnosti?

Ranní úvaha Aleny Scheinostové: O tom nesmyslném spěchu

03280652.jpeg

Ani parlamentní volby nedovedou vyvolat tak všeobecnou pozornost, jako to umějí Vánoce.

Dodneška pořádně dosáhnu jen na podpatcích, i když mám dávno svoje a do máminých bych se nevešla a místo z knížky si čtu běžně z dotykáče. V samoobsluze musím brát z nižších regálů a ze svatebních fotek snesu jen ty, kde můj muž sedí.

I s těmi rodinnými už mám problém. „Za vás nebyla elektrika“ nezazní zespoda, od malíčku ruky, ale z výše mých očí – a nepotrvá dlouho, a budou se na mě dívat svrchu. „Přerostl jsem mámu,“ pomyslí si pak potomek a já vím, že v duchu oba odškrtneme další milník.

Budeme se pak bok po boku držet tyče, každý s očima na svém mobilu, a on se bude radovat, o kolik je zas starší. A já z toho, že jsem nepřišla o tuhle chvíli – a že jsem za ni ráda.

Spustit audio
autor: Alena Scheinostová