Rafael Toral: Natáhnout si rukavici a sáhnout po šumu v hlubinách vesmíru

Příběh Rafaela Torala začíná v devadesátých letech, kdy se stal mezinárodně renomovaným „jiným“ elektrickým kytaristou. Vzpomíná, jak šel na počátku dekády na koncert Nirvany, které předskakovali stárnoucí Buzzcocks. Byli prý mizerně nazvučení, a tak se všechno slilo do jakési zvukové koule. Torala na tom koncertě napadlo, že by se zahlcením zvuku elektrické kytary bylo možné pracovat záměrně a detailně. Tak začaly vznikat jeho skladby, které občas ještě jakoby vyrůstaly z rocku, ale rychle mířily k dronům, tedy hudbě dlouhých prodlev, kde už se nedá najít žádná klasická rytmika a všechno spíš vystihuje název tehdejší desky Wave Field, Vlnové pole.

Rafael Toral: Space Quartet|foto:Rafael Toral

Po pětileté odmlce, autorském hledání, našel Toral to hlavní: soupravu mobilních elektronických nástrojů, s kterými v prostoru různým způsobem loví vysílané signály. Jeho taktiky jsou vesměs osobité a stěží najdeme na scéně někoho, kdo by jednal stejně. Konkrétně: v rukavicích posetých senzory reguluje Toral proud zvukového vlnění. Hraje na zpětnou vazbu kapesního reproduktorku, přičemž filtr reaguje na světlo. Těreminový kontroler (anténu) má připojený na generátor bílého šumu. V instrumentáři má dál elektrické obvody vlastní výroby a elektronkový oscilátor.

Gesta v rukavicích, pohyb kolem antény, hra na světlo, lovení vln v místnosti: tohoto člověka zajímá prostor. Space, název jeho dlouhodobé hudební série, je výrazem pro prostor i kosmos. „Toral ze sebe dělá ebonitovou tyč, která se tře o liščí ohon vesmíru,“ napsal Klusák ve starší recenzi. Pořad vede přes doteky postrocku, ambientu a avantgardy až k současnému Space Quartetu, s nímž Rafael Toral ohledává možnosti autorské elektroniky mezi akustickými nástroji a v inspiraci free jazzem. Je to však především příběh autora, který žánrovou a nežánrovou hudbu konfrontuje s vlastním jazykem, s novými kódy: a pohybuje se tak na jedinečné, dráždivé hranici možné komunikace.