Radko Hokovský: 28. října – máme co slavit!

„Co vlastně slavíme 28. října?“ ptá se esejista a říká: „Ano, dnešní Česká republika je přímým pokračováním státu, který 28. října 1918 vyhlásil svou nezávislost. Ano, dnešní demokratické zřízení, založené na svobodných volbách, volné soutěži politických stran a podřízenosti vlády parlamentu přímo navazuje na 1. republiku. A ano, dnešní systém garance lidských práv a občanských svobod stojí na stejných ideálech, na kterých před 100 lety T. G. Masaryk a jeho spolupracovníci zakládali československý stát.“

Mladým lidem, kteří se narodili po roce 1990, by se to mohlo zdát samozřejmé. Hokovský ale připomíná, že „samostatnost, demokracie a svoboda jsou křehkým výsledkem souhry mnoha okolností, a hlavně vědomého úsilí a velkých obětí statečných lidí.“ To si zaslouží oslavu. „Ale slavnostní vzpomínkové akce mají ještě jeden význam, který souvisí s naší schopností na odkaz předků navazovat, pečovat o něj a udržet ho pro příští generace.“

Samostatnosti si náš národ mnoho neužil, připomíná politolog. „V 19. století usiloval o nezávislost na habsburské Vídni, které se mu nedostalo. Za 2. světové války jsme byli v područí nacistického Berlína. Následovala ideologická a později i vojenská okupace Sovětským svazem.“ Touha po samostatnosti je přitom přirozená: „Nikdo nechce zůstat v postavení nesvéprávného dítěte, o jehož osudu rozhoduje někdo jiný. Se samostatností ale přichází i odpovědnost za rozhodnutí, která teď národ může činit sám za sebe. Už se nemůže vymlouvat na nechtěná nařízení, která přicházejí zvenku.“

Hokovský však soudí, že česká společnost, která se osvobodila od komunistické diktatury a naplnila svou vizi návratu do Evropy, neví, co se sebou. V České otázce Masaryk píše: „Samostatnost neudrží a nespasí žádného národa, národ si musí udržet samostatnost – spasí nás mravnost a vzdělanost; i politická samostatnost je jen prostředkem pravého života národního.“ Za český národní program označil humanitu.

Radko Hokovský ve studiu Českého rozhlasu Brno|foto: Alena Blažejovská

„Uprostřed vyhrocených vášní – kdy se jednotlivé skupiny ve společnosti častují nálepkami jako pravdoláskaři, sluníčkáři či vítači, nebo naopak odmítači, xenofobové a fašisti – je důležité Masarykův pojem humanity správně pochopit,“ píše Hokovský. Láska k bližnímu podle něj neznamená naivní sentiment hlupáka, který se nechá každým přechytračit a zotročit, nýbrž odvážný postoj hrdiny.

Vždyť sám Masaryk se postavil do čela československých zahraničních legií. Cílem samostatnosti českého národa a jeho politického, právního, hospodářského a sociálního uspořádání je utváření dobrého lidského společenství, kde má každý dost prostoru, aby mohl svobodně usilovat o své osobní štěstí. Opakem humanity je totalita, která individua vnímá jako bezvýznamné části celku.

Přes veškeré krize není podle Hokovského naše nezávislost dnes nikým přímo ohrožena, což platí i o demokratickém zřízení, i když se objevují názory, že „parlament je žvanírna“. Za nejzranitelnější považuje svobodu ve smyslu svobodné společnosti, v níž jsou chráněna lidská a občanská práva a garantována osobní svoboda, lidská důstojnost a rovnoprávnost. Právě ta se stává první obětí při nástupu autokratů. Proto bychom měli být ostražití i vůči verbálním útokům vůči ní.

„Shodněme se na tom, že i když naši političtí představitelé budou vyvádět sebehroznější věci a budeme s nimi jakkoliv nespokojeni, nebudeme volat po změně režimu, po odstranění demokracie a parlamentu, ale pouze po výměně konkrétních politiků či politických stran,“ přeje si autor.