Radka Lokajová: Žalář duše

Věznice Světlá nad Sázavou. Vnitřní řád.

Kdo je na cestě ke svobodě a kdo míří do pasti vlastního žaláře? Odnětí svobody a výkon trestu. Věcné odborné pojmy s extrémním obsahem.

"Je pátek odpoledne, stojíš před branou kriminálu, kde sis právě odseděla pár měsíců nebo pár let, v ruce tašku a finanční obnos, který stačí právě tak na jízdenku do místa trvalého bydliště. Ale ty víš, že se stejně nemáš kam vrátit. A dřív než v pondělí nemůžeš nic řešit, protože všechny úřady jsou zavřené. Potom stačí hrozně málo a jsi zase v průšvihu."

Odvysílané dokumenty jsou dostupné on-line v archivu dokumentů.

Takové postřehy mi líčila moje kamarádka Petra Michalová, která se jako sociální pedagožka podílí na projektu, zaměřeném na pomoc trestaným ženám, které po propuštění z výkonu trestu chtějí hledat práci.

03098578.jpeg

Není náhoda, že ženský ekvivalent slova "zločinec" není zavedený ani funkční. Nepotkala jsem "zločinkyně", asi ani "násilnice". Už vůbec ne pachatelky rozsáhlé hospodářské kriminality. Zato jsem poznala hodně nejistých a bezradných existencí. Mladé feťačky, alkoholičky, kapsářky, zlodějky, neplatičky alimentů. Když člověk pátrá hlouběji, zjišťuje, že většina z nich trpí zvláštním druhem pasivity; jako by se nedokázaly ve své situaci zorientovat a včas rozpoznat past, do které nezadržitelně spějí. Rozlišit konstruktivní jednání od destrukce. Pochopit, že někdo další bude obětí. Většinou není, kdo by je to naučil.

Mnohé nikdy neměly zdravé zázemí, některé samy na sobě zakusily násilí. Čím víc jsem poznávala rozporuplné povahy trestaných žen, tím intenzívněji jsem vnímala zauzlované klubko viny, oběti a trestu. S blížícím se termínem pevného výstupu roste těšení a hlavně obavy. Mladá žena, pramálo dospělá, plakala ze strachu nad tím, jak zvládne čelit tomu, co ji čeká venku: matka ji doma nechce, otec neznámý, sama vyrůstala v dětském domově. Před sebou dluhy z neplacených alimentů na vlastní děti, o které se zjevně sama nedokáže postarat. Strach z úřadů, z okolního světa, ze sebe samotné. Neschopná řešit běžné problémy, natož ty, do nichž se dostala.

03098577.jpeg

A nálepka kriminálnice - sebeobraz, nad nímž mnohé lámou hůl - a tak se vracejí. Pořád dokola. Poznala jsem ženy, které se už několikrát upřímně pokoušely změnit život, ale bez úspěchu. Od určité chvíle to nemohou zvládnout samy. A funkční, úplný a propojený systém účinné pomoci prostě chybí. Částečně jej suplují některé neziskové organizace, které se na tuto sociální skupinu snaží zaměřit a vzájemně spolupracovat. Konkrétně Národní centrum pro rodinu nabízí vzdělávací projekt S-Anima s následnou podporou po výstupu z výkonu trestu. O kurzy je mezi trestanými velký zájem.

S překvapením jsou možná poprvé v životě nuceny přemýšlet nad tím, co umí, co se jim povedlo, co mohou nabídnout. Připravují se krok za krokem na to, jak postupovat po odchodu z věznice, vybaveny kontakty na úřady, azylové domy i osvědčenou personální agenturu. Pracovnice z Národního centra jsou připraveny za nimi kamkoli zajet, poradit, pomoci. Stačí zavolat. Stačí chtít. Jenže... kolik žen se musí ozvat, aby toto úsilí mělo smysl? Co všechno se musí stát, aby se inteligentní, hezká a nadaná žena ztratila sobě samé a bloudila na okraji společnosti? Kolik lásky v sobě ještě najde pro vlastní děti a nejbližší?

V dokumentu, který vznikal během první poloviny tohoto roku, sledujeme příběhy několika trestaných žen ve Světlé nad Sázavou, za velké pomoci vychovatelky a speciální pedagožky Jany Vobořilové a s velkým přispěním Národního centra pro rodinu, jmenovitě Petry Michalové a Alžběty Podšubkové.