Řád nad chaos! Aneb život je nekonečný putování. Jáchym Topol přichází po osmileté pauze s novou knihou

Zpracovává v něm závažná dějinná témata, soustředí se na spodní patra lidského společenství a užívá při tom silně expresivní, necenzurovaný, metaforický jazyk. Jeho nový román je komický i brutální, chytře chlípný, karnevalový a přitom přísně organizovaný.

Kniha vykresluje a zachycuje svéráznou existenciální pouť, v níž postavy křižují Evropou a hledají domov, lásku i Boha, polemizuje s historickou skutečností a kriticky se staví ke společenské i politické realitě minulosti i současnosti. Knihu jsme představili v odpolední Mozaice.

Citlivý člověk je mnohovrstevnatý román překypující politickými, společenskými i bytostně osobními tématy. Co je pro Vás osobně jeho tematickým jádrem? A co konkrétně iniciovalo tento román?

To je dost těžká otázka. Pro mě je samozřejmě důležitý všechno. Ale mám-li být upřímný, důležité pro mě byly hlavní postavy – rodinka kočovných herců, travellers. Pro mě a pro mou generaci jsou symbolem toho obrovského životního zlomu, porevolučního období, který pro nás byl bezhlavým skokem do svobody a znamenal složitý proces vyrovnávání se s ní. No a tito herci – Táta a jeho nepoměrně mladší žena, kterou nazývá Dcerou sametové revoluce, se touhle svobodou jaksi nasytili a snaží se dostat zpátky do svého rodiště, do Posázaví.

Právě motiv pouti a věčného hledání pevného bodu, domova, je leitmotivem knihy. Citlivý člověk je v podstatě svéráznou a burleskní verzí "On the road". Dynamika a velmi energický, dravý až animální proud textu navíc svědčí o tom, že i Vy sám jste byl při psaní stržen tímto pohybem. Že i Vy sám jste se vášnivě a odvážně vydal na cestu, že jste byl "on the road". Je to tak, anebo je to můj mylný a zavádějící dojem?

Ne, to je naopak skvělý postřeh. Byl jsem při psaní na cestě. Ale nutno říct, že posouvání se z bodu A do bodu B může být taky útěkem. Zcela jednoduše může u člověka nahradit sestup do vlastních vnitřních hlubin, do přemítání, a to je přece taky cesta. Důležitá. Všechno a všichni jsme na cestě. V Kerouackově románu říká jedna postava – „život je nekonečný putování". To je takový dnes už známý klišé. Ale pouť je často neurotický útěk před sebou, před jakoukoli zakotveností, zodpovědností, symbolizuje strach zastavit se a podívat se pravdivě na sebe i na svoje okolí.

Jáchym Topol|foto: Vojtěch Havlík

Vaše kniha je pro mě fascinující i v dalším ohledu: zcela unikátním způsobem se v ní snoubí živelnost, divokost, je psaná z nejhlubší, pudové podstaty, zároveň je ale přísně organizovaná a vykazuje vytříbený smysl pro disciplínu a řád. Jaký máte jako autor vztah k těmto kategoriím - k chaosu a řádu? A který z nich je Vám bližší?

Nejen jako autor, ale i jako člověk jsem velmi záhy pochopil, že je pro mě bytostně důležitý jedno heslo – a to ordo ab chao. Tedy řád nad chaos. Několikrát se mi totiž povedlo můj vlastní život natolik rozběsnit a dostat se do takovýho chaosu, o kterym jsem se domníval, že je tvůrčí. Pak jsem ale zjistil, že by to mohl být naprosto sebeničivý Maelstrom. Zatím jsem se ale vždycky dokázal včas zastavit. Co se psaní týče, tak tam je to především o metodě. Já jsem hodně nešťastný z toho, že píšu hodně dlouho a hodně při psaní škrtám. Dřív, když psali o mých textech a knihách, že jsou autentický a živelný, tak jsem se u toho hodně šklebil. Protože jsem tu autenticitu doslova vytepával, a to tak, že jsem každou kapitolu přepisoval nejmíň třicetkrát. Jednoho dne jsem se musel zastavit a začít znova.

Citlivý člověk je burleskou, groteskou, bytostně karnevalovým obrazem života a světa. Hodně jsem při čtení vzpomínala na slavnou knihu ruského literárního teoretika Michaila Bachtina, kterou věnoval právě karnevalu a karnevalovému principu. V této knize mimo jiné píše o tom, že karnevalový princip, princip obracení věcí naruby, princip bujarého výsměchu, je pro zdraví společnosti zcela nezbytný. Vnímáte to stejně? A užíváte ve svém novém románu karnevalového principu vědomě a proto, abyste kolem sebe a třeba i v sobě něco uzdravil?

Tohle je pro mě zcela zásadní kniha, kterou znám hodně dlouho. Ale jestli jsem s tím pracoval vědomě nebo nevědomě, tím si nejsem úplně jistý. Já psaní nepromýšlím, všechno se děje ve mně... Samozřejmě uvažuju nad tím, aby všechno bylo srozumitelný, aby na sebe všechno navazovalo. Karnevalovost je bezpochyby naprosto nutná. Důkazem je, že strnulé společnosti, ty totalitní, sešněrované, plné teroru, ty stejně padnou. Když si vezmeme jiného klasika – George Orwella – tak ten o tom taky píše. Říká – „něco Vás zmůže, život Vás zmůže"! A totalitní společnosti jsou ty nekarnevalové, ty, které se pokouší karneval sešněrovat, kanalizovat, ovládnout. Zároveň je to ale pro mě obraz toho, že v nás všech jsou nějaký výtrysky, pudy a strašnoty, se kterýma si nevíme úplně rady, a který rozhodně taky musíme nějakým způsobem spoutat.

Jáchym Topol|foto: Vojtěch Havlík

O románu Citlivý člověk se nejen na obálce knižního vydání píše jako o "politickém románu ze současnosti". Faktem je, že v románu se skutečně dotýkáte řady aktuálních českých i evropských témat. Hodnotíte revoluční i porevoluční období českého společenského vývoje, dotýkáte se tématu uprchlictví a migrantské krize, ukazujete tvář terorismu, násilí, společenského nepokoje. Jak moc důležitá pro Vás byla tato politická, společensko-kritická rovina románu? A bylo Vaším záměrem napsat "politický román"?

Mým záměrem to určitě nebylo. Přestože v tomhle románu někde jmenuju i konkrétní politiky, místy i docela razantně, zjistil jsem, že je to proti mé vůli. I onen politik, který je tam oslovován jménem, mi slouží spíš jako mytologická šaškovská figura.

Ale politiky a politických témat jste evidentně plný...

To ano. Je to ale spíš tím, že hodně komunikuju a mluvím s lidma. A proto si myslím, že se mi tam tyhle aktuální věci a přesahy dostaly. Myslím si ale, že touha každýho autora je, že se zastaví u vytyčených bodů a svým výsostným uměním je přetaví v něco univerzálního. Já sám jsem proti svý vůli taky novinář. A nemůžu si tím pádem nevšímat, kam se valí půl světa. Na druhou stranu Citlivý člověk je moje osobní výpověď. A ta výpověď je absurdní. Já se tam netvářím jako myslitel nebo karatel. Jako někdo, kdo říká, jak věci měly nebo mají být. Protože ono vysmívat se politice nebo opravovat historii, to je něco, co bych fakt nechtěl. Z toho mi upřímně slejzaj nehty. Zároveň Vám tady ale chci tvrdit, že tenhle román je plný humanistických idejí a humanistického náboje.

Citlivý člověk přichází osm let po Vaší poslední próze. Proč ta dlouhá odmlka? A čím jste vyplňoval čas mezi?

No životem, bytím samozřejmě. Ale přiznám se, že tahle jediná otázka mě trochu rozčiluje. Pochopte – když člověk napíše knihu a ta kniha je dobrá, tak je fakt jedno, jestli jí psal deset let nebo rok. No a když je špatná, tak to už je pak úplně fuk.