Působivá demonstrace citové vyprahlosti
Činohra Národního divadla v Brně má od nové sezony jiné umělecké vedení, jehož záměry zatím manifestovalo poněkud kontroverzní nastudování Bulgakovova Moliéra. Hned následující premiéra se však uvážlivě vrátila ke komornímu repertoáru, když se tragikomedií Osiřelý západ (1997) obrátila k nyní dosti vyhledávanému dílu mladého irského dramatika Martina McDonagha, a tak se včlenila do dnešní vlny zájmu o svérázné autory.
O závěrečné části tzv. Connemarské trilogie se dostatečně a pochvalně psalo v souvislosti s předloňskou českou premiérou výtečného překladu režijně debutujícího herce Ondřeje Sokola v pražském Činoherním klubu, která mj. získala hned dvojí vítězství v Cenách Alfreda Radoka. Ačkoli v Londýně žijící spisovatel přiznává inspiraci filmy D. Lynche a Q. Tarantina, v Osiřelém západu spíše vycítíme ohlas furiantských figur z černohumorných her Syngeových. I když se některými rysy stýká se soudobou linií "coolness" dramatiky, jeho šokující naturalismus není samoúčelný a nejen v biblických paralelách situací a postav (Kain a Ábel, Maří Magdaléna, Kristova vykupitelská oběť) dokáže jít hluboko pod povrch zachycených drsných jevů. Permanentně konfliktní domácnost dvou mentálně nedospělých a citově deprivovaných bratrů na rodinné farmě, zatížené absurdní vraždou a zpovzdálí doprovázené dalšími bizarními tragédiemi městečka Leenane v hrabství Galway, s fatální neúprosností generuje v epizodách zavilých schválností, sporů a pranic nové a nové násilí.
Hostující Ľubomír Vajdička, režisér SND Bratislava a profesor VŠMU, je zkušený divadelník s vytříbeným smyslem pro psychologickou kresbu postav spíše klasického odkazu. Vyznává "minimalistický" inscenátorský přístup a preferuje neokázalou minuciózní práci s hercem. V dřevěné výpravě Jozefa Millera j.h., myšlenkově i prostorově koncentrující velké jeviště simultánně na neútulný selský interiér a břeh mlžnatého jezera, dokázal působivě demonstrovat atmosféru odcizených vztahů, cynismu a agrese, kde se absencí Boží přítomnosti i vlastní bezmocností zoufale trápí místní duchovní, jen chabě posilován upřímnou dívkou.
V dvojdílném dynamickém večeru silného vnitřního napětí se promyšleně střídají gradované výstupy vulgárních poťouchlostí s cholerickými výbuchy vzteku, nesmyslného ničení a věrohodně aranžovaných rvaček. Publikum postupně proniká do spleti významných souvislostí, kde příval krutostí častokrát odlehčí záblesky humoru i náznak závěrečné katarze. Je to také zásluha vyrovnané a neběžně kvalitní herecké složky, naznačující nové možnosti talentového růstu interpretů. Otcovrah Coleman Connor Petra Bláhy (připomeňme jeho Hamleta či Carlose) jen se značným přemáháním snáší postavení zakomplexovaného outsidera a raději dává průchod zuřivému amoku. V nejpozoruhodnější kreaci nastudování nasazuje Petr Halberstadt chorobnému hamounství a alibistickému pragmatismu Valena Connora masku vstřícně bezelstného úsměvu. Mladému, civilně nepatetickému Václavu Vašákovi coby otci Welshovi věříme tlumeně niterný zápas s krizí víry i nenápadné pokorné obětování posmrtné spásy, stejně jako hostující konzervatoristce Erice Stárkové její navenek obhroublou, ale v podstatě čistou a cudnou holčinu Girleen.
Vhodná dramaturgická volba a koncentrované úsilí celého inscenátorského týmu přetavily McDonaghovo podobenství o světě postrádajícím humánně-spirituální hodnoty do jevištně sugestivního zážitku, nutícího diváka k zamyšlení nad vlastním každodenním jednáním.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
