Publikum si zvyklo, že k němu Marina Rebeka přichází s určitým standardem. A laťka je poměrně vysoko
Sólistkou novoročního galakoncertu České filharmonie byla lotyšská sopranistka Marina Rebeka. Šestatřicetiletá pěvkyně v současné době vystupuje na těch nejprestižnějších světových operních scénách, včetně Metropolitní opery v New Yorku.
Při svém ohlédnutí za svým rokem 2016 sopranistka říká: „Byl to pro mne dlouhý, intenzivní a poměrně důležitý rok. Měla jsem pět debutů v nových a dá se říci, že různorodých rolích. Zpívala jsem poprvé Mimì v Pucciniho Bohémě, Belliniho Normu, Ginevru v Händelově Ariodantovi a Vitellii v Mozartově opeře La clemenza di Tito. Absolvovala jsem ale také absolutně nečekaný debut, když jsem v létě zpívala na salcburském festivalu v Massenetově opeře Thais po boku Plácida Dominga. Bylo to záskok a na studium jsem měla pouhé čtyři dny. Byla to úžasná zkušenost a zároveň obrovské riziko, protože nastudovat tak rozsáhlý part za tak krátkou dobu není úplně jednoduché. Podstoupila jsem tedy tak trochu vabank, ale vyhrála jsem.
V rámci roku 2016 jsem se vrátila také do Metropolitní opery, kde jsem zpívala krásnou roli Matyldy v Rossiniho opeře Vilém Tell. Tu už jsem nastudovala v roce 2013 v Amsterdamu, takže to pro mne byl takový příjemný návrat k tomuto velkolepému dílu. Opakovaně jsem se vrátila také do Vídeňské státní opery, kde jsem zpívala například Verdiho Traviatu a další role. Musím říct, že jsem po té umělecké stránce prožila opravdu vzrušující rok.“
V roce 2009 jste zazářila v inscenaci opery Mojžíš a faraon na festivalu v Salcburku, což odstartovalo vaši mezinárodní pěveckou kariéru. Které z následujících projektů považujete pro váš umělecký růst za klíčové? Všechny byly vlastně velmi důležité, protože mi přinesly nové zkušenosti, nové publikum a nové možnosti, jak se svým hlasem vyjádřit. Zkrátka nové horizonty. Je těžké říci, který z těch projektů byl nejdůležitější. Samozřejmě Salcburk, Covent Garden, La Scala, Vídeň… to jsou prestižní místa. Díky zmíněné salcburské produkci Rossiniho opery Mojžíš a faraon pod taktovkou Riccarda Mutiho jsem od roku 2009 získala řadu pozvání z různých míst a bylo jen na mne, jak se k nim postavit.
Postupem času jsem začala zpívat na opravdu velkých světových scénách a publikum si zvyklo, že k němu přicházím s určitým standardem a laťka je poměrně vysoko. Je to vždy otázka kvality, kterou si musíte udržet. Musíte na sobě neustále pracovat, rozvíjet svůj potenciál i důvěru, která je ve vás kladena, musíte pečlivě zvažovat nové role a cesty, kterými se po té vokální stránce můžete, musíte nebo naopak nesmíte vydávat. Je to takový kontinuální růst, který nelze podcenit. Není to o tom, že dostanete příležitost a „bum“ čekáte, co přijde a bezhlavě vezmete všechno, co se nabízí. Možná na začátku kariéry… Ale postupem času, když si člověk uvědomí, že na sobě musí pracovat, tak víc všechno zvažuje a uvědomí si, že nemůže být tak zbrklý. Musíte si zkrátka udržet určitou úroveň, na kterou si vaše publikum vaše zvykne, a kterou očekává, a vy pod to zkrátka už nemůžete jít. Dnes mohu říci, že mám hlas i uměleckou dráhu pod kontrolou a mohu si vybírat z nabídek, které přicházejí. A všechny tyto příležitosti tak mohu označit za důležité.
Jednou z vašich nejlepších rolí je Violetta Valéry ve Verdiho La traviatě. Jak se postupem času proměňuje váš interpretační pohled na tuto operní postavu? Je to role, kterou mám opravdu ráda, jedna z mých vůbec nejoblíbenějších. Vlastně se můj pohled na ni mění díky času, který na jevišti strávím v jiných rolích v jiných operách. Díky nim se můj hlas postupně mění, a každý návrat k Violettě je pak obohacen právě o tyto zkušenosti. Když zpíváte Violettu, jsou tam místa, při kterých se musíte po technické stránce velmi kontrolovat, aby bylo vše tak, jak má být. A ta kontrola tam musí být bez ohledu na emoce, které v té dané situaci jako Violetta vyjadřuji. Musím zkrátka umět tyto dvě věci propojit, aby vše působilo přirozeně, a to není nebo nebývá snadné. A právě to na opeře považuji za fascinující. Za tím, co na jevišti působí lehce a přirozeně, se často skrývá obrovská práce a sebekontrola. Ale nesmí to být znát. A není to samozřejmě jen případ Verdiho La traviaty, to platí obecně.
I když se k některé roli opakovaně vracíte, každý večer je kompletně jiný. Pokaždé mám zkrátka jiný prostor, ve kterém se jako interpret mohu v tom daném díle vyjádřit. Ale pokaždé to musí být opravdové, věrohodné. Samozřejmě, že záleží na vašich jevištních partnerech, s nimi sdílíte nebo rozvíjíte emoce. Dosud jsem zpívala, myslím, ve čtrnácti inscenacích Verdiho La traviaty, které byly docela rozdílné. Pokaždé jsem ale považovala za důležité, abychom zachovali takové to zrno, tu podstatu sdělení, kterou nám zde Verdi zanechal a aby našimi ústy mohl k publiku promlouvat. Možná to má někdy různý tvar, ale ta podstata je stejná.
Ke kterým dalším rolím byste se chtěla v budoucnu vrátit?S velkou radostí se vrátím k roli Leïly z Bizetových Lovců perel. Budu ji zpívat na podzim roku 2017 v Chicagu. To je jedna z opravdu fantastických rolí, ve které jsem debutovala před časem v Curychu. Miluji francouzskou hudbu a role ve francouzských operách. Často se mně ptají proč. Role jako Leïla, nebo Julie v Gounodově Romeovi a Julii nebo Markétka ve Faustovi, začínají velmi radostně, skoro až bezstarostně. A jsou také ze začátku polohou poměrně vysoko, mají i koloratury. Jak se ale rozvíjí drama, začínají nabírat na závažnosti a to nejen psychologické, ale i pěvecké. Jsou dramatičtější a dramatičtější. Když srovnáte jejich začátek a závěr, jsou to dva absolutně rozdílné hlasy. A to je pro interpretku obrovská výzva a mám to ráda, ale je to opět o té sebekontrole, o které jsem už mluvila.
Druhá věc, kterou na francouzské hudbě miluji, je silná vazba hudby na zpívané slovo. Díky tomu je poměrně snadné ve francouzské opeře hrát konkrétní postavu. A to jde právě díky textu, který je v těchto dílech nesmírně bohatý. Takže se těším na návrat k Leïle v Lovcích perel. Z těch další návratů to bude hlavně Belliniho Norma, ve které se představím v Metropolitní opeře a samozřejmě La traviata.
Máte nějaké interpretační zkušenosti s českou hudbou?Zatím ne. Ale českou hudbu poměrně hodně znám a to nejen tvorbu Antonína Dvořáka, jak by se asi přepokládalo, ale třeba i tvorbu Jana Dismase Zelenky a dalších. Bohužel, vzhledem k řadě debutů v operních rolích nemám zatím dostatek času na to, abych se českou hudbou výrazněji zabývala. Až se tak stane, bud k vám chtít přijet a ty věci do detailu studovat. A budu si i chtít najít poradce, se kterým tento repertoár připravím, a to nejen z pohledu českého jazyka, ale také stylu a jeho čistoty. Jako Lotyška pocházející ze smíšené rodiny bych mohla mít v českém repertoáru ruský akcent, což bych určitě nechtěla. Takže ve chvíli, kdy poprvé otevřu pusu a budu zpívat česky, budu muset být perfektně připravena.
