Ptákovina nebo divadelní experiment? - recenze inscenace Úl

Postmoderní texty Petra Kolečka, při jejichž tvorbě se autor bezpochyby dobře baví, je možno na první dobrou odsoudit jako ptákoviny. Zároveň v nich ale můžeme nalézat mnoho dalších vrstev, odkazy k základním formálním prvkům struktury dramatu, ale i existenciálním otázkám lidského bytí. Autor vaří svůj textový guláš ze stále stejných ingrediencí (to je asi důvod, proč jej část kritiky zatracuje, a jiná naopak adoruje), a nabízí režisérovi polotovar k dotvoření. Zatímco ve spolupráci s Tomášem Svobodou většinou vyhřezne na povrch především rovina humoru (tj. zvláštního zalíbení v estetice hovadismu), v případě Thomase Zielinského, který režíroval Úl na Nové scéně, se do popředí dostává především politická (či agitační, resp. antiagitační) rovina. Je tu zřetelná inspirace německou jevištní poetikou, takže vzniklé dílko připomene nejspíš mrazivě kruté groteskní vize alá Elfride Jelinek.

Jako základní téma Úlu tvůrci ohlásili diletantismus, tedy neumětelství, ale ještě spíše povrchnost. Mnoho diváků, včetně některých kritiků, tak naletělo na prvoplánové nastražené pasti textu (odkazy k erotickým hrátkám na nejvyšších politických místech, sex povýšený na nejvyšší prioritu doby, narcisismus a infantilita postav, umělé vytváření idolů). Ano, je to stará známá směs banalit, které nás fascinují a zároveň jimi pohrdáme; najdeme tu odkazy k manipulaci prostřednictvím médií a showbusinessu, diktátu kýče, neochotě a neschopnosti řešit cokoli jiného než sebe sama. Ale za těmi „banálními každodenními obrazy ze života soudobého pracujícího lidu" se skrývá více. A to jak po obsahové, tak i formální stránce. Autor si tentokrát dovolil experiment - celou hru napsal v lumírovském blankversu, inspirován Jaroslavem Vrchlickýma (jsem si téměř jista, že inspirací byla klasikova Balada o hovně, spojující vysoký básnický styl s tématem nejbanálnějšího lidského výměšku). Právě spojování vysokého a nízkého a pohrávání si s konkrétními archetypy charakteristické nejen pro Úl, ale i další Kolečkovy texty. Věčné dítě v nás, to jsou ministr a jeho náměstek, trávící čas v infantilním laškování, bordelmamá alias Gaia, matka země, hledač idealista - věčný chlapec, náhodný hrdina, žena - idol a děvka zároveň, tvůrce hodnot - pekař, kazící práci pro společné blaho svou přízemní tělesností. A nad tím vším chór pilných, všetečných včeliček, hlas lidu, svědomí národa, které však mocnými není brán v úvahu.

Režisér si s nabídnutými obrazy a tématy pohrává a zkouší nejrůznější scénické experimenty. V tom mu pomáhá i autor hudby Ivan Acher, který nabízí vše od téměř klasické opery, přes popík až po minimalismus. A nechybí ani nezbytný prvek každého dnešního experimentu - zadní projekce (voda v různých podobách,od poklidné hladiny rybníka až po záplavy). Žánrově tu tedy najdeme opravdu téměř cokoli. Přejete si antický chór, který vypadá jako mnohokrát naklonovaná včelka Mája? Politické divadlo s demagogickými hesly a rafinovaně nic neříkajícími projevy? Socialisticky rozjásané vyznání společné práci pro šťastnou budoucnost? Porno v různých variacích dovedené ad absurdum? Naivního hrdinu, který směšně a dojemně donquijotsky hledá odpovědi na věčné otázky? Celé představení je po vzoru klasiky rámováno prologem a epilogem, logicky propojenými sentimentální vzpomínkou na proslov lacrossového trenéra, který svou dramatičností a úderností předčí všechny Hamlety... Celé toto pojednání o hledání smyslu v nesmyslnosti života je načrtnuto lehkým perem a určeno k rychlé spotřebě „teď a tady". Takže připomínky, že to chvílemi připomíná školní akademii, že jsou situace nedotažené a chybí pointy, se zdají irelevantní. Kdoví, třeba právě to je součást autorského záměru. Jisté je, že včelky Máji v žlutočerných pruhovaných podkolenkách, laškovní pánové v těsných sexy plavečkách, pekař s permanentně ztopořeným penisem pod krví pocákanou sněhobílou zástěrou - to jsou obrazy, které podobně jako reklama jsou skutečně zapamatovatelné. Stejně tak i jednotliví herci - Ondřej Pavelka, Eva Salzmannová, Lukáš Příkazký či Jana Stryková ad. Nicméně, spíše nežli konkrétní herectví tentokrát oceníme jejich oddanou službu experimentu. Otázkou je, zda publikum, zvyklé chodit na ty „své" do Rubínu, bude ochotno dorazit i na Novou scénu.

P. Kolečko: ÚlRežie a scénografie: T. ZielinskiHudba a projekce: Ivan AcherHrají: O. Pavelka, E. Salzmannová, L. Příkazký, J. Stryková a dalšíProdukce A Studio RubínPremiéra 1. 11. 2010Nová scéna Národního divadla v Praze