„První láska hraje v životech mnoha lidí velkou roli,“ říká švýcarský spisovatel Peter Stamm

První láska hraje v životech mnoha lidí velkou roli
První láska hraje v životech mnoha lidí velkou roli

Oceněný autor přijel na pražský knižní veletrh Svět knihy, aby v rámci literárního programu Das Buch představil svou poslední novelu Jemná lhostejnost světa. O knize, která vyšla v českém překladu Marty Eich v nakladatelství Plus, si s autorem povídal Tomáš Pivoda.

Pane Stamme, vaše kniha Jemná lhostejnost světa mi svým názvem i náladou v něčem připomněla knihu Milana Kundery Nesnesitelná lehkost bytí. Šlo o záměrný odkaz?

Ne, to ne. Tu knížku znám, četl jsem ji sice už strašně dávno, ale moc se mi líbila. Viděl jsem i její filmovou verzi. Když jsem ale hledal titul pro svou knihu, měl jsem spíš na mysli Alberta Camuse. Jde o citát z jeho knihy Cizinec. Podobnost našeho titulu ke Kunderovi nás, tedy mě a nakladatele, samozřejmě napadla, ale nakonec jsme si řekli, že by to neměl být problém. Pokud by z toho nakonec vzešel takový malý hold Kunderovi, pak sice nezáměrný, ale rozhodně nejsem proti. 

Peter Stamm nominovaný na Mezinárodní Man Bookerovu cenu

Vaše knížka je mimo jiné velice vizuální, až filmová. Co pro vás bylo podnětem k napsání Jemné lhostejnosti světa?

Jedním z podnětů byla moje návštěva Stockholmu před několika lety. Těsně předtím měl premiéru film podle mojí první knížky Agnes. A ve Stockholmu jsem potkal herečku, která Agnes hrála. Najednou přede mnou stála postava z mé 16 let staré knihy! Hodně jsme si povídali, šli jsme se spolu projít po Stockholmu, jako mé postavy v knize. Bylo to velmi zvláštní, protože na jednu stranu byla mou postavou, na druhou stranu ne, protože do filmu vložila svou vlastní interpretaci, a také se té postavě různě vzpírala, stejně jako mužské postavě. A právě tohle zdvojení nebo tato dvojnice mou knihu inspirovaly. 

Váš první román Agnes byly přeložen do několika jazyků, včetně češtiny, a vznikla podle něj také divadelní hra, kterou uvedlo Divadlo Komedie. Co si  myslíte o dramatizaci literárních děl?

Sám jste zmínil, že vám připadá moje poslední knížka velmi filmová, a myslím, že je dobře, když se všichni navzájem inspirujeme. Nechávám se ovlivnit filmy, obrazy, dokonce hudbou. Takže dramatizaci považuju za normální proces. Jen se nesmí dílo přetahovat do jiného média násilím, je potřeba z něj udělat něco osobitého, jinak by to nebylo ani zajímavé. Přesné zfilmování knihy v poměru 1:1 by mě nezajímalo a nebavilo. 

_MG_9551.jpg

Studoval jste psychologii a také jste chvíli jako psycholog pracoval. Věnujete se tomu pořád, zajímáte se o současnou psychologii?

Ne. Už za studií jsem myslím pochopil, že pro mě nejsou psychologické metody vhodné. A proto jsem se tehdy také rozhodl pro literaturu. Myslím, že literatura dokáže popisovat lidi mnohem lépe než psychologie, protože nemusí být tak exaktní. Já nepopisuju případy, ale lidi, kteří v sobě prožívají rozpory a jsou jedineční. Psychologie se ze své podstaty musí snažit vměstnat lidi do určitých schémat – tohle je deprese, tohle je manicko-depresivní osoba a podobně. A to já nemusím, můžu lidi popisovat takové, jací jsou, se všemi rozpory a jejich proměnlivostí. Lidé nejsou pořád stejní. Proto jsou mi dnes už psychologické metody poněkud vzdálené. 

Éra magického realismu je pryč. Naše literatura je divočejší, říkají latinskoameričtí spisovatelé

Prozaička a novinářka Mariana Enriquez a básník Juan Pablo Bertazza

Svět knihy letos hostí autory a autorky z Latinské Ameriky. Na veletrh přijíždějí i dvě tváře současné argentinské literatury. Prozaička a novinářka Mariana Enriquez a básník Juan Pablo Bertazza.

Velkým tématem vaší knihy je čas, děj se neustále vrací a skáče dopředu. Máte vy jako spisovatel po letech psaní jiný náhled na čas, než když jste s psaním začínal?

Především jsem si všiml, že čas byl vždycky moje téma, i když jsem se na něj vědomě nijak nezaměřoval. Ve všech mých knihách jde o čas, především o chvíle, kdy máte pocit, že se čas zastavil. Jde o pokus zastavit čas, protože všechno pomíjí a než si všimnete, že se něco stalo, je to pryč. Myslím, že o to jde v literatuře obecně, o snahu postavit něco proti pomíjivosti, tím, že události a věci zadržíte. Kniha je vlastně zakonzervovaný čas. Můžu si otevřít knihu Čechova, který je už dlouho mrtvý, a svět, který popisuje, je už dávno pryč, ale v té knize pořád existuje a nemizí. To je na literatuře skvělé, že dokáže věci uchovávat. 

Jedním z témat vaší knihy je láska. Existuje podle vás v reálném životě něco jako „osudová životní láska“?

Rozhodně si nemyslím, že by pro každého z nás někde existovala nějaká „ta pravá“ osoba, kterou musíme najít. To je myslím hloupost. Něco jako osudová láska by bylo velmi neefektivní. Kdybychom všichni hledali jen tu pravou nebo toho pravého, lidstvo by už dávno vymřelo. Ale nevím, jestli na tohle umím odpovědět. Myslím, že existuje spousta možností. Proto jsou také životní příběhy tak napínavé, protože jich je tolik a jsou tak rozdílné a každý je svým způsobem úžasný a vzrušující. Samozřejmě existuje „velká láska“ lidí, kteří jsou spolu 70 let a jsou šťastní, ale na druhou stranu existují podobně velké milostné příběhy, které trvají třeba 10 minut. Nebo 5 dní. A někdy jsou to právě ty, na které se nezapomíná. Každý jsme zažili nějakou první lásku, spousta z nás už se svou první láskou není, ale přesto hraje v životech mnoha lidí velkou roli, jakožto vzpomínka.

Poslechněte si celé ArtCafé, kterým provázel Pavel Sladký. Kromě rozhovoru s Peterem Stammem uslyšíte reportáž Andrey Makýšové Volárové, která natáčela o Cestě hrdinů Slovenského národního povstvání v Prešovském národním divadle. A Ondřej Bambas přidal rozhovor s americkou dvojící Low nejen o jejich novém experimentálním albu Double Negative. Hudbu vybíral Josef Sedloň: