První hodinu baletu jsem měl v jednadvaceti. Výhodou bylo, že jsem se nebál trapasu, říká Štěpán Pechar z Dekkadancers

Celé dětství a dospívání strávil zakrátko pětatřicetiletý Štěpán Pechar s rodiči na maltském ostrově Gozo, kde si užíval výhod dlouhých večerů, sportu a grilování. Že se před dvacátým rokem života stane profesionálním tanečníkem, to ho tehdy nenapadlo ani ve snu. K tanci se totiž dostal zcela náhodou. Slečna, do které se zamiloval, chodila na hodiny aerobiku ke Štěpánovu tělocvikáři, a ten se jednoho dne rozhodl, že udělá taneční představení. „Zaangažoval do něj studenty, vyhazovače z diskotéky i místního právníka. Bylo nás asi čtyřicet a já tomu úplně propadl,” vzpomíná Pechar.

Baletní večer Dekkadancers na jihu v Jihočeském divadle - choreografie Elixír|foto: Jihočeské divadlo, Michal Siroň

Tehdy měl po střední škole a na další studia plánoval zamířit do otcovy domoviny, tedy do Čech. Chvíli to vypadalo na medicínu nebo FTVS, nakonec ale Štěpánovy kroky vedly na Pražskou konzervatoř. Ředitel Jaroslav Slavický jej tehdy přijal rovnou do sedmého ročníku, a jak host Vizitky řekl, na škole mu nic pořádně nešlo. „Dobré ale bylo, že jak jsem na konzervatoř přišel starší, nebál jsem se ztrapnit. Šel jsem do všeho po hlavě a tím jsem snad dovedl zaujmout.“ První hodinu baletu absolvoval v jedenadvaceti letech, což je na tanečníka pozdě. Když mu pět let po dokončení konzervatoře, v roce 2015, nabídl angažmá Balet Národního divadla, byl to pro něj šok. V rozhovoru pak detailně popsal, jak moc na něj zapůsobily choreografie Ohada Naharina nebo Jiřího Kyliána, od kterého se učil nebát se chyb a maximálně prožívat daný okamžik.

Publikum lákáme na humor

Radostí ze života tady a teď a chutí pomocí tance objevovat neprobádaná místa byl prodchnutý v podstatě celý vltavský rozhovor. Štěpán Pechar v něm popsal i chystanou inscenaci Double Shot, ve které spojí síly s ceněným kolegou Ondřejem Vinklátem.

Ondřej Vinklát a Štěpán Pechar|foto:Martin Divíšek

Na světlo v ní kromě démonů zasunutých hluboko v hlavě vynesou i nepoužité nápady ze starších projektů a znovu zdůrazní roli humoru. „Skrz něj lidi zkoušíme lákat do divadla. Tvoříme záměrně pro co nejširší publikum, a to jak pro laiky, tak pro odborníky. V humoru jsme dekadentní, můžeme se vyjádřit úplně svobodně, diváky někdy i pohoršit nebo šokovat.“

V tomto duchu připravil Pechar během covidové pauzy one-man show nazvanou Muž z Malty. Založená je z části na realitě, z části jde o fikci. „Mluvím v ní maltsky, česky, anglicky i italsky, zaobírám se taky tím, že jsem od jedenácti kreslil akty, což byl můj první byznys,“ směje se. Důležitou roli má v Muži z Malty i Pecharův oblíbený žánr stand-up commedy a taky historky založené na maminčině nedokonalé češtině. Když se Pechar v devatenácti letech léčil z vážného poranění kolene, maminka, která se o něj v tu dobu v Praze starala, v půjčovně DVD prohlásila, že si přišla pro nějaký film, neboť její syn „má nateklé koule.“