První dojem? Byla to rána – říká o festivalu Burning Man fotograf Marek Musil

Do srdce nevadské pouště se před rokem vydal i jeden z předních českých fotografů Marek Musil. Z pouštní výhně, nekonečného prostoru i bizarních postav a předmětů všeho druhu se mu okamžitě zatočila hlava: „Byla to rána. Hned u příjezdové brány mě zaslepily točící se víry prachu a písku, ve kterých tančili lidé v neskutečně extravagantních kostýmech a maskách. Bál jsem se vystoupit z auta. Nakonec jsem ale vystoupil a poušť i atmosféra festivalu mě okamžitě pohltily.“

Kořeny Burning Man? Partnerský rozchod a hořící socha muže

Festival Burning Man se v Americe koná od poloviny osmdesátých let. V roce 1986 ho založil Larry Harvey, kterého opustila partnerka. Jako symbolickou tečku za starým životem tehdy na pláži v San Franciscu spálil dřevěnou sochu muže. Porozchodový rituál se stal okamžitě tradicí. Od té doby uprostřed nevadské pouště každoročně vyroste a za týden zase zmizí festivalové město, které charakterizují gigantické instalace umělců ze všech koutů světa. „Jsou to monstrózní skulptury z různých materiálů, dřeva, plechu, skla, často dosahují třeba i výšky dvaceti metrů čtverečních.“ Řekl v ArtCafé Marek Musil. A obratem doplňuje: „Na celém festivalu je taky ohromné množství monumentálních alegorických vozů, takzvaných artkár, které jezdí po la playe, a na kterých lidé poslouchají hudbu a tančí.“

Lidi mi pak bláznili před objektivem, měl jsem někdy i problém je z objektivu takzvaně sundat.|foto:Marek Musil

Pouštním prostorem zní od rána do večera elektronická hudba, kterou produkuje několik desítek soundsystémů. Drogová kultura, která se s festivaly tohoto typu nezřídka pojí, ale není podle Marka vítanou součástí Burning Man: „Drogy na tuhle akci moc nepatří. Samozřejmě, místy je cítit marihuanu, ale s tvrdšími drogami jsem se tady nesetkal. Lidé tady dosahují svobody jinými prostředky“.

Festivalové desatero: radikální přijetí, svoboda i možnost sebevyjádření

S Burning Man se pojí silná životní filosofie, kterou organizátoři vyjádřili deseti pravidly. Festivalové desatero je závazné pro všechny účastníky, mezi jeho body patří například radikální důvěra, vzájemné obdarovávání pozitivními emocemi i zážitky, osvobozování od materiálna nebo naprostá svoboda individuálního sebevyjádření. Marek Musil k tomu říká: „Pro mě osobně je Burning Man hlavně o svobodě, ale taky o vztahu člověka k přírodě. Mimo jiné ukazuje, jak se člověk, který svoje životní prostředí drasticky devastuje, může chovat. Burneři jsou v tomhle smyslu velmi disciplinovaní, ukazují, že člověk po sobě nemusí zanechávat negativní stopu, ale naopak. Že může přírodě prospět.“

16 fotografií

Paris Hilton, Mark Zuckerberg i chudí hippíci

Atmosféru festivalu tvoří hlavně lidé, kteří na festival přijíždějí ze všech koutů světa. Jsou mezi nimi celebrity, top manažeři ze Sillicon Valley i chudí hippíci. Účastníky Burning Mana, takzvané burnery, zachytil Marek Musil v unikátní fotografické sérii, kterou nazval „Dust and Light“. „Přišlo to dost nečekaně. Jednou odpoledne kolem mě na kole projížděl chlápek, který najednou slezl a začal mi pózovat. A já cvakal. Tam se mi v hlavě zrodil cyklus tváří. Lidi mi pak bláznili před objektivem, měl jsem někdy i problém je z objektivu takzvaně sundat.“ Okomentoval vznik cyklu „Burning Man Faces“ ve čtvrtečním ArtCafé.

AfrikaBurn? V Jihoafrické republice jsem hledal černocha

Po nezapomenutelném zážitku z Nevady se Marek rozhodl vyrazit i na dvě další odnože festivalu – na izraelské Midburn v Negevské poušti a AfrikaBurn v Jihoafrické republice. Každý z festivalů má podle Marka specifickou atmosféru i vizualitu: „Hodně mě oslovil Midburn v Izraeli. Je to takový malý bratříček americké verze, je tam hodně cítit židovská i arabská kultura. V Tel Avivu jsem tři roky žil a hodně mě překvapilo, jak Izraelci dokážou být na MidBurn otevření a přátelští.“

Pro mě osobně je Burning Man hlavně o svobodě, ale taky o vztahu člověka k přírodě. Burneři ukazují, že člověk po sobě nemusí zanechávat negativní stopu. |foto:Marek Musil,archiv Marka Musila

V Jihoafrické republice, kde se festival koná asi pět hodin cesty od Kapského města, čekalo na Marka Musila překvapení: „V Jihoafrické republice jsem měl pocit, že je to totální techno. Že tady nejde moc o pravidla, o filosofii, lidi se tam spíš chtěli vybláznit. Hodně mě překvapilo, že tam jezdí hlavně lidi z Evropy. Měl jsem problém najít tam černocha“.

Pouštní prach a světlo jako výstava i kniha

Cyklus „Dust and Light“ fotografa Marka Musila je od minulého týdne k vidění v pražské Leica Gallery. Extravagantními barevnými fotografiemi se můžete kochat i ve stejnojmenné knize, která v těchto dnech míří na pulty knihkupectví. „V knížce jsme zachytili všechny tři festivaly. Vybírat z tisíců snímků a vymyslet pro jejich řazení nějaký smysluplný klíč bylo těžké. Nakonec jsme zvolili postup Amerika – Izrael – JAR. Chtěli jsme čtenáře všemi festivaly i jejich atmosférou provést. A pevně věřím, že se nám to nakonec podařilo.“

Celý záznam pořadu včetně dalších hostů a hudby podle výběru Jonáše Kucharského si můžete poslechnout zde: