Provalují se hráze světla. Z pozdních básní, snů a dopisů Jakuba Demla

Když 10. února 1961 zemřel v třebíčské nemocnici básník, prozaik, vydavatel a katolický kněz Jakub Deml, uzavřelo se mnohovrstevnaté i naprosto svébytné literární dílo jednoho z vnitřně nejmohutnějších středoevropských spisovatelů 20. století.

Až budu umírat, o to Tě prosím, Matko Boží,
Ty sama zhasni červenou lampu srdce mého
a těm, kteří mne budou oplakávati,
se zjev podobou květin, které jsem miloval,
poněvadž jsou krásné jako Tvé panny
a mlčí.
Jakub Deml

Přestože žil Jakub Deml svá pozdní léta ve své tasovské vile v samotě a opuštěnosti takřka jako trosečník, jeho básnické zřídlo nevyhaslo a jiskřilo takřka do posledního dechu. V básníkově pozůstalosti se po jeho smrti našel konvolut básní z finálních měsíců života, nazvaný později „Poslední verše“, který tvoří páteř rozhlasového Souzvuku. Slyšíme z nich božsky pobavený smích i nasupenost na komunistický „ráj na zemi“, ale také vroucí víru a mystické prožitky.