Prostor je pro mě zázrak i hádanka. Malíř Ben Willikens zachytil prostory modernismu

Ben Willikens: Prostor 1387, Mies van der Rohe, Vila Tugendhat (salon), Brno, akryl, plátno, Sbírka Siegfrieda a Jutty Weishaupta

Architekturu Waltra Gropia, Ludwiga Miese van der Rohe nebo Adolfa Loose zachytil ve svých velkoformátových obrazech současný německý malíř Ben Willikens v cyklu nazvaném Prostory modernismu. Stejný název nese i výstava jeho děl v pražském Museu Kampa.  

Všechny jeho obrazy zachycující prostor spojuje otázka minulého v přítomném. Willikens se analýzou forem architektonických prostor zabývá už 40 let. A co ho na něm jako malíře tak fascinuje?

„Prostor je pro mě zázrak i hádanka. Prostor nám poskytuje ochranu, stejně jako zvíře i člověk se potřebuje někam schovat. Nezajímá mě architektura sama o sobě, ale ve vztahu k člověku. Nějaký prostor člověk obývá, pokud je zločinec, a jiný, pokud je svatý. Někdo je estét, jiný třeba nemá vkus. Obývací prostor může mít různé podoby, může to být osobní, útulná chýše, ale také katedrála, která jednoho člověka přesahuje. A může to být také vězení. Ale všechno je to prostor obývaný člověkem,“ říká Ben Willikens.

Ačkoli ho prostor zajímá ve vztahu k člověku, lidi na jeho obrazech nenajdeme. „To je právě můj koncept. Zachycuji prostory, které jsou jakoby prázdné, ale jsou v nich všechny mé vzpomínky, zážitky a pocity. Je to hodně osobní. Zároveň, když k obrazu přijde divák a prázdné prostory si prohlíží, projektuje si do nich zase své prožitky, stane se aktérem prostoru a může se v něm procházet. Ostavené budovy jsou zkrátka takovými kontejnery kolektivního vědomí.“

Ben Willikens: Prostor 1358, Mies van der Rohe, Vila Tugendhat (obývací pokoj s onyxovou stěnou), Brno, akryl, plátno, Sbírka Siegfrieda a Jutty Weishaupta

Zajímal ho příběh vily Tugendhat

Řadou Prostory modernismu, kterou Ben Willikens začal tvořit v roce 1999, navázal na předchozí sérii nazvanou Místa. I v té se zabýval historickými stavbami, a to architekturou nacismu.

„Protějškem cyklu Místa, ve kterém prostory neměly vystupovat samy za sebe, ale měly ovládat člověka, jsou právě Prostory modernismu. Věnoval jsem se moderně, kterou nacisté odsuzovali jako zvrhlé umění. Zajímaly mě hlavně díla klasických modernistů, třeba zakladatele Bauhausu Waltra Gropia, Ludwiga Miese van der Rohe nebo Adolfa Loose a Gerrita Rietvelda. Nejde mi ale o vytvoření odrazu reality, obrazy jsou částečně smyšlené,“ vysvětluje německý malíř.

Vile Tugendhat Ludwiga Miese van der Rohe věnoval dokonce trilogii, a to proto, že je to pro něj, jak říká, velmi speciální místo. „Zajímala mě nejen její architektura, ale i příběh jejích židovských majitelů, kteří ve vile žili pouze několik let. V roce 1938 emigrovali přes Švýcarsko do Argentiny, část rodiny nicméně skončila v koncentračním táboře. Bylo zajímavé sledovat další vývoj domu. Byl zkonfiskován gestapem, po válce tu byla taneční škola a v roce 1950 byl znárodněn a až do konce 70. let tu fungovalo rehabilitační středisko. V 80. letech byla vila zrekonstruována. Pro mě má celý příběh ještě další rozměr, protože spolupracuji s mecenášem Siegfriedem Weishauptem, který je spřízněný s rodinou původních majitelů. Sám jsem ve vile Tugendhat byl a zajímá mě právě její příběh, který je vlastně nakonec pozitivní,“ vysvětluje Ben Willikens.

Ben Willikens. Prostory modernismu

Museum Kampa, Praha
9. 11. 2019 –  9. 2. 2020