Prostitutky a drogoví dealeři? Okraj irské společnosti mě vždycky přitahoval, říká Lisa McInerneyová

Lisa McInerneyová
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Lisa McInerneyová

První román Lisy McInerneyové pohání drogy, chlast, násilí a černý humor. Přesto jsou Nádherná kacířství výjimečná svou morální komplexností, energií i virtuozitou jazyka, který vám jako podivná příjemná hudba zůstane ještě dlouho v hlavě. Tak nedávno psal o románovém debutu irské autorky prestižní deník The New York Times.

McInerneyová nás v románu zavádí do ulic irského města Cork, v němž své tragikomické životy prožívá panoptikum podivných postav. Středoškolák Ryan, jemuž před pár lety umřela máma a jehož otec holduje alkoholu, místní mafián Jimmy Phelan, jehož matka zabije lacinou cetkou cizího chlapa, mladičká prostitutka Georgie nebo všetečná sousedka Tara. McInerneyová přivádí na scénu i další postavy z okraje společnosti, s pobaveným odstupem a zároveň hořkostí sleduje jejich životy a mimo jiné se ptá, jestli je vůbec možné odrazit se jednoho dne ze dna.

Proč jste se rozhodla sledovat okraj irské společnosti?

Lidé na okraji společnosti mě vždy přitahovali a fascinovali. Jsou to lidé, kteří jsou pod tlakem vnějších okolností nuceni dělat zajímavá rozhodnutí. Často se vyskytují v mezních situacích, a proto je napínavé je sledovat. Jsou to lidé, kteří nejsou podporování většinovou společností, naopak, jsou z ní vylučováni, a to je pro mě jako autorku zajímavá situace. To, že budu psát o alkoholicích a drogových dealerech nebylo mé vědomé rozhodnutí. Postavy i jejich životní osudy mi pod rukama vznikaly velmi organicky a přirozeně.

Lisa McInerneyová

Životy Vašich postav se odehrávají ve druhém největším městě Irska, v Corku. Zdá se, jako by tímto místem byli hluboce determinováni. Jsou v něm uvězněni a svůj život si jinde ani nedokážou představit. Jak moc Vás ovlivnila reálná podoba, reálný spirit Corku? A jakou roli jste mu přisoudila v knize?

Ano, Cork je – přesně jak říkáte – druhým největším městem Irska, a trpí proto syndromem druhorozeného. Je to úplně jiné místo než Dublin, a podle mého mnohem zajímavější. Ve skutečnosti Cork je hlavním městem Irska. Žije velmi bohatým kulturním životem, je v něm velmi silná alternativní umělecká scéna. Lidé tam mluví svébytným nářečím, jejich jazyk je vbarvitý, živý a řízný, což mělo velký vliv i na postavy v mé knize. Během období keltského tygra se ale na Cork zapomnělo. Většina peněz a investic tehdy zůstala v Dublinu a lidé v Corku z ekonomického rozkvětu vůbec neprofitovali, dál živořili na okraji společnosti. Tato novodobá historie Corku se přirozeně promítla do mé knihy, do života mých postav.

Nádherná kacířství jsou plná černého humoru, ironie a nadsázky. Je to něco bytostně irského, anebo je to Váš způsob vidění a prožívání světa?

Černý humor je pro Irsko typický. Když mluví Irové anglicky, jejich jazyk je plný sarkasmu a slovních hříček. Nejsem si jistá, čím to je. Možná je to naše reakce na dlouhé období kolonizace. Možná, že tím, jak originálně jsme si jazyk přisvojili, jsme se tak trochu nepomstili Angličanům. Možná je humor náš způsob, jak se vyrovnat s vlastní historií, která byla často tragická. Já sama ráda píšu irskou angličtinou a irským nářečím právě proto, že v sobě tuto rovinu sarkasmu a černého humoru přirozeně nese.

Irská spisovatelka Anne Enright: Obavou je rasismus, ne uprchlíci

Tomi Ungerer: Rainbow chain

I welcome refugees – Vítám uprchlíky. Tato tři slova dostalo jako zadání devět spisovatelů a devět ilustrátorů z celkem dvanácti zemí světa. Zapojili se tak do projektu Art for Amnesty, která chtěla s pomocí umělců podpořit projekt organizace Amnesty International nazvaný I welcome.

Řízný styl Vašeho psaní protkaný ostrými výrazy a břitkými metaforami mě často vedl k úvahám o genderu. Celou dobu jsem měla pocit, jakoby tuto knihu napsal muž. Vnímáte svůj styl jako ženský? A existuje mezi mužským a ženským v literatuře vůbec nějaká hranice?

To je zajímavá otázka. Řada lidí, kteří četli mou knihu v různých světových jazycích, mi říkali, že jim připadá mužská. Já ale nevím proč. Je to snad tím, že se v ní hodně kleje? Že je v ní hodně násilí? Nevím, já zkrátka píšu tak, jak píšu, o genderu přitom příliš neuvažuji. Možná je to tím, že od žen se v literatuře po dlouhá staletí očekávalo, že budou psát o intimních, domácích tématech, velká témata nebo zkoumání společnosti jako celku se přenechávala mužům. Muži jsou přeci těmi, kdo píší o velkých otázkách, o lidství. Dnes je realita naštěstí jiná, i ženy mohou přicházet se svým viděním, se svou interpretací světa.

Vaše texty je bezpochyby možné zařadit k tradici, kterou v irské literatuře reprezentují Roddy Doyle nebo Patrick McCabe. Snažíte se na tuto tradici vědomě navazovat?

Když začali v devadesátých letech vycházet knihy těchto autorů, dospívala jsem. Byla to doba, kdy jsem začala objevovat svět dospělých i svůj vlastní hlas v něm. Jejich energické texty plné neobvyklých charakterů mě bezpochyby formovaly a inspirovaly. V posledních letech nastal v irské literatuře opravdový boom, a i další spisovatelé jako například Kevin Barry nebo Colin Barret pokračují v této tradici. Nejen v té ohromné, dravé energii, ale i tím, že na scénu přivádějí postavy, které se v literatuře obvykle nevyskytují.

Život po Baťovi. Do kin přichází dokument Batalives

Z filmu Batalives

Jak se žije v městečkách, které založil Jan Antonín Baťa pro zaměstnance obuvnického gigantu po celém světě? Na to se snaží najít odpověď dokument režisérky Karolíny Zalabákové Batalives. A na podobnou otázku odpovídala mladá filmařka i v Mozaice Českého rozhlasu Vltava.

V knize je řada aluzí na irský katolicismus. Jsou z Vašeho pohledu Nádherná kacířství protikatolickou knihou? Snažila jste se v ní nějak vědomě vyrovnat s irským katolickým dědictvím?

Ano. Irsko je tradičně silně katolickou zemí, katolicismus je dokonce vtělen do naší ústavy. V 90. letech dvacátého století ale nastala obrovská krize, protože se provalila řada církevních sexuálních skandálů. V naší zemi tehdy došlo k velkému odlivu věřících a markantní ztrátě víry. Nastal také konflikt mezi jednotlivými generacemi. Generace mých rodičů je velice zbožná, kdežto moje generace téměř zcela sekulární. O Irsku se zkrátka nedá psát bez toho, aniž by se uchopilo téma katolického dědictví nebo téma ztráty víry. Pro můj román je to přirozené pozadí, které se v něm nutně muselo objevit.

Na debut Nádherná kacířství jste navázala knihou The Blood Miracles, ve které dál rozvíjíte život hlavního protagonisty, drogového dealera Ryana Cusacka. Kam se jeho osud v nové knize ubírá?

Už když jsem knihu dopsala, věděla jsem, že s Ryanem jsem zdaleka neskončila. I v Blood Miracles je Ryan drogový dealer, ale není v téhle roli spokojen. Rád by svůj život změnil, ale nevidí žádnou možnost, jak z toho začarovaného kruhu najít cestu ven. V Blood Miracles jsem chtěla ukázat právě okamžik, kdy se o jeho osudu rozhoduje, kdy se mu buď podaří se z toho vymanit, anebo ne. Neprozradím Vám, jak to dopadne. Řeknu Vám jen to, že jako autorka jsem mu držela palce.