Prolomit vlny s Bohdanem Bláhovcem: Protektorátní neboli veřejnoprávní

Zmiňované studio má na kontě třeba takovou krásu jako pořad Hospoda U Druhé šance, ve které nezaměstnaní nacastovaní naspeedovaným kuchařem na úřadu práce soutěžili o kvazilukrativní zaměstaneckou pozici v pofidérní restauraci, nebo Pečeného sněhuláka, tedy skečový pořad plný fekálně gymnaziálního humoru bez humoru, důvodu i pointy, který ČT vzala do výroby namísto satiricky přesné, aktuální a zábavné Kanceláře Blaník. A teď tento tvůrčí syndikát nastupuje do první linie bitvy o sledovanost s nezvykle silnou armádou „typické české rodiny“, která má strávit dva měsíce dovolené v roubence na Starých Hamrech roku 1939, s krávou, prasetem, kozou a nepřiznaným televizním štábem.

Ze seriálu Dovolená v protektorátu|foto: Česká televize

Nutno říct, že základní idea není úplně marná: v dobrém slova smyslu obyčejná, funkční, multigenerační rodina stráví dva měsíce exkurzem do určitého historického období a bude nucena čelit úvahám a rozhodnutím, která mohou vést k jistému zamyšlení nad historickou zkušeností. Jenomže namísto toho jsme svědky podivného setkání reality show typu Survival, která spočívá ve fungování v podmínkách, na něž není průměrný měšťák 21. století zvyklý, s tou nejhrubozrnnější ochotničinou herců ostravských divadel. Tahle srážka vynáší na povrch jen nechtěnou směšnost, bídu, zmar a neodolatelnou porci lehoulinké české xenofobie. Především ale pořádnou dávku absurdity.

Hlavní úskalí spočívá právě v konceptu, kdy primárním problémem rodiny není jen sžít se s novými životními podmínkami, zvyknout si na nedostatek jídla a alkoholu, naučit se dojit kozu a prát prádlo na valše, ale vedle toho i reagovat na setkání s dobou. Tu (s velkým D) přicházejí rodině zprostředkovat různí neznámí herci. Jednou je to „starosta“, podruhé dvě vystěhované „buržoazní dívky z města“, které odmítají podojit krávu, jindy zase „učitel“, který dává dětem úkol, aby do týdne perem vyškrtaly celou učebnici literatury, řádek po řádku. Rodina, která v soutěži sponzorované mincovnou může vyhrát milion ve formě jejích zlatých výrobků, tak před herci pokorně plní všechny úkoly a situace nabírají lobotomicky dadaistický rozměr.

Bohdan Bláhovec|foto: Martin Melichar

Divák se totiž nemůže zbavit dojmu, že být na místě, bude asi víc řešit, kdy a jak podojí kozu, než hrát táborovou hru s figurami, o kterých celou dobu ví, že jsou to herci. Nelze si taky nepředstavit reálné zázemí celého dění – jaké asi rozhovory vede po láhvi vína toužící a na bramborách a vlastnoručně utlučeném másle žijící rodina se členy štábu sedícími opodál v cateringovém voze?
Namísto toho však nejvíc iniciativní a za výhrou jdoucí babička říká věci jako „však my to těm Němcům po válce osladíme“, malý chlapec po nákupu hovězí kližky krade škromachovský lajk větou „já bych ty Němčoury postřílel“ a dědečka ostatní členové rodiny hlasitě umlčí, když před hercem v roli starosty zmíní, že jim štáb ČT pustil z rádia exilový projev Edvarda Beneše.

Ani v protektorátu televizní reality se totiž britský rozhlas poslouchat nesmí. A v České republice 21. století se bohužel často nedá sledovat ani veřejnoprávní televize. Škoda. Perverznější koncesionář se může těšit, kdy se rodina Lustykových začne s herci zdravit pozdravem třetí říše, aby jim náhodou mincovna nevyrazila o zlaťák míň.