Prolomit vlny Bohdana Bláhovce: Nenárod sobě

Ten pojem jsem nikdy nechápal a přišel mi jako oxymóron. Vždyť každý, kdo hraje na jevišti, se vlastně hercem stává, ne? Copak se o kytaristovi hudební skupiny, který je svou profesí třeba kreativec v reklamce, někdy píše jako o „nehudebníkovi“? Nebo o hudebníkovi, který zrovna běží maraton, jako o „neběžci“? Nikdy jsem nic takového neslyšel, blíží se tomu snad jedině pojem „nepolitik“, který na jeviště naší politické reality přinesly poslední volby.

Osobně si myslím, že herci jsme vlastně všichni. Já při psaní tohoto textu hraju fejetonistu, někdy hraju básníka, nejraději však hraju dokonalého muže. Uvěřitelnost mých postav a rolí musí posoudit mé okolí – diváci i spoluherci mého života.

Kdo je to tedy ten neherec? Je to ten, kdo vykonává určitou činnost, ale nemá k ní žádnou kvalifikaci – a proto mu můžeme odpustit občasná zaškobrtnutí a omluvit formální nedokonalost? Možná. A jak je na tom třeba někdo, kdo se stane prezidentem, a přitom nikdy předtím prezidentem nebyl? Je možné na něj uplatňovat podobnou shovívavost jako na neherce? Občas to vypadá, že tomu tak je.

Na svou roli hrajícího neherce jsem každopádně rád přistoupil a vyhovuje mi. Je bezpečná, každý vám všechno odpustí. Po premiérovém večírku jsem ale pochopil, jak nebezpečná může být role nehrajícího herce.

Na svou roli hrajícího neherce jsem každopádně rád přistoupil a vyhovuje mi. Je bezpečná, každý vám všechno odpustí|foto: Creative Commons Deed CC0

Můj kolega z představení, profesionální herec, hraje v jednom nejmenovaném nekonečném seriálu komerční televize postavu jistého Miloše. Ač ve svém životě hraju nejčastěji výrobce televizních pořadů, sám televizi nemám a realitu podobných seriálů znám tak ponejvíc z doslechu.

Sedíme spolu u stolu a hlouček dam nás po celou dobu hospodské rozpravy vzrušeně pozoruje. V jeden moment odchází kolega na toaletu a k mému stolu přisedá žena. „Můžete se Miloše zeptat, jak to dopadlo s Emou?“ vychrlí na mě. Jsem zaskočen a před sympaticky vypadající neznámou neskrývám, že ničemu nerozumím. „Vyřiďte mu, ať nechá Emu na pokoji a nechová se jako parchant,“ zakončí žena plamenně a rozhodně svůj proslov a odsedá si. Kolega se vrací zpátky ke stolu a já se mu snažím vylíčit, co se stalo. On se jen směje a navazuje sérií historek o tom, jak tuhle dal někdo Milošovi pěstí, když popíjel pivo ve své domovské hospodě, nebo jak jednou, když šel po přechodu, zastavil řidič své auto a řval na něj, že tím, jak se chová, ničí jemu a jeho manželce klidné domácí večery.

Profesionální herci to zkrátka mají těžké a jejich postavy je neopouštějí ani po spadnutí opony. Někdy si myslím, že občané státu Kalifornie možná nevolili rakouského kulturistu, ale robotického Terminátora z budoucnosti, který za ně teď zasedá v Kongresu. Otázkou tak zůstává, koho jsme si zvolili my. Myslím si, že nějakého neherce... Ne, promiňte, rovnou celý ansámbl neherců.