„Prokletý básník“ v časech normalizace. Před osmdesáti lety se narodil Andrej Stankovič

Jeho „cévéčko“ za bývalého režimu by mohlo být vytvořeno podle společného mustru českého „prokletého básníka“ v časech normalizace. Vojenskou službu předčasně opustil s modrou knížkou, po studiu na FF UK pracoval jako zeměměřičský figurant, noční hlídač, domovník, čerpač vody a topič v kotelně. Neodmyslitelný představitel kulturního undergroundu, taktéž amatérský mykolog.

Básnil v duchu odvrácené tváře dobové poezie – ve výrazovém souručenství s projevem  Bondyho, Jirouse, Fandy Pánka… Dekonstruoval tvar básní v přijetí stylizované poetiky dětských říkánek a deklamovánek, s dominantní úlohou rytmu a rýmu. Záměrná banalita tu ústila do provokativních přesahů grotesknosti, ironie a sarkasmu.

Básnil v duchu odvrácené tváře dobové poezie – ve výrazovém souručenství s projevem Bondyho, Jirouse, Fandy Pánka…

Po roce 1989 se raison d’etre jeho činnosti přenesl jinam, k filmové kritice (jíž se však etabloval již po roce 1965 ve spolupráci s časopisem Tvář, na konci let osmdesátých pak psával filmové recenze do samizdatových Lidových novin). Patřil k užšímu kruhu přispěvatelů Kritické přílohy Revolver Revue, poté se stal předsedou Rady Státního fondu kinematografie. Jeho nároky na film i v důrazech na zdánlivě nedůležité detaily byly natolik komplexní, že je bylo možno nazývat jakousi zpětnou mikrodramaturgií. Nutno přiznat, že části české filmařské obce se toto jeho angažmá stalo soustem nezkousnutelným (viz sborník jeho textů s příznačným názvem Co dělat, když Kolja vítězí?)

Výrazem jeho záviděníhodné nezávislosti se stalo i založení Ceny samozvanců „mimořádnému, leč konformní a zvulgarizovanou filmovou kritikou přehlíženému počinu v oblasti české kinematografie“. V jeho intencích, nyní pod názvem Cena Andreje Stankoviče, je udělována podnes.