Prodírat se ke krvi věcí. Panoráma z veršů a deníků dobře utajeného básníka Jiřího Kárneta

Už mezi svými jednadvaceti a osmadvaceti se přece stačil projevit málem impozantně a mnohostranně: jako nadprůměrně nadaný dramatický autor, praktický divadelník i překladatel, po roce 1945 pak především jako mimořádně kvalifikovaný a inspirativní kritik a teatrolog. Tato „domácí“ kapitola jeho životní cesty však končí hned v březnu 1948, kdy okamžitě vycítil, že jeho bytostně svobodomyslné úsilí už přestane mít „doma“ jakoukoliv šanci, a rozhoduje se tedy pro exil.

Čtěte také

Jiří Kárnet: Posmrtný deník. Přísně tajná odpověď Václavu Havlovi

Nejprve čtyři roky působí v československém vysílání Radio France, roku 1952 se natrvalo stěhuje do New Yorku a tam pak mnohá léta spolupracuje s Hlasem Ameriky a posléze zejména se Svobodnou Evropou, jejíž pravidelný hodinový pořad Studio Manhattan významně obohacuje jak pozoruhodnými kulturně politickými a literárními reflexemi a eseji, tak i zasvěcenými rozhovory s významnými osobnostmi americké kultury.

Mezi jeho blízkými přáteli najdeme například Jiřího Voskovce či Egona Hostovského ad., a samozřejmě také Pavla Tigrida, s ním rovněž spoluzaložil i proslulý pařížský čtvrtletník Svědectví...

Středem jeho vnitřního zaměření však zůstalo i nadále divadlo, v jeho pozůstalosti se našlo celkem dvaadvacet her (!), převážně anglicky psaných, ale jeho úsilí po jejich prosazení na některé newyorské scéně bohužel vyšlo naprázdno, jistě také vinou jeho skromnosti, a tedy neschopnosti k jakékoliv efektní sebeprezentaci. A tak mu nakonec zbyly (samozřejmě vedle málem obrovité kulturní publicistiky) jen „osamělé řádky“ jeho rozsáhlých deníků a v prvních exilových letech také jeho básnická tvorba. I ona však dlouho zůstávala, až na výjimky několika exilových tisků, téměř neznámá. Až rok po Kárnetově úmrtí, roku 2012, se tedy konečně dostala, péčí editora Viktora Debnára, k českým čtenářům, a to ve výboru příznačně nazvaném Smutný vítěz. Kárnet se v něm představuje jako autor, kterému vůbec nejde o nějaké „dělání literatury“ nebo snad dokonce o formální experimenty, jeho verše mu jsou daleko spíš způsobem sebezáchovy uprostřed nejrůznějších chaotických vratkostí „velkého“ i „malého“ světa, neokázalým a neiluzivním pohledem do vlastní tváře, a tedy vnitřně poctivým existenciálním sebezpytem, který má sice celkemprostý formový šat, ale zároveň, až překvapivě, nepomíjí snad vůbec žádný paradox, jaký individuální i společenské bytí obsahuje či aspoň provází...

Psáno pro Týdeník Rozhlas.