Proč se Manon podle Vítězslava Nezvala líbí všem? Můžete to konečně zjistit také na scéně pražského ND

Vzhledem k hravé poetičnosti Nezvalova zpracování, úzce spojeného s dobou svého vzniku, nedopadají inscenace vždy podle představ realizátorů. Dokonce se říká, že je lépe si hru přečíst, než ji vidět na jevišti. Umělecký šéf činohry Národního divadla režisér Dabiel Špinar se do tohoto úkolu odvážně pustil, a na scénu přivedl mladé herce, z nichž většina se na prknech tohoto divadla objevuje poprvé. V ústřední zamilované dvojici se vystřídají Patrik Děrgel, Vladimír Polívka, Pavlína Štorková s Janou Pidrmanovou, výhodou podle Jany Soprové je už vstupní fakt, že na mladé herce je nepochybně příjemný pohled.

Pro inscenaci v Národním divadle Daniel Špinar původní text podstatně zkrátil a zdůraznil ústřední mileneckou dvojici, jejíž alternaci zdůvodňuje: „Jednak je to samozřejmě pohodlnější a samozřejmě také lákavé, protože každá z těch dvojic ´funguje´jinak a my navíc ty dvojice kombinujeme, takže lze vidět až čtyři různé dvojice.“

„Ten zázračný románek mi učaroval, když mně bylo patnáct let, a jeho nepostižitelná hrdinka navštěvovala pak ráda moje snění,“ napsal Vítězslav Nezval o románu Abbého Prévosta.

Pro scénu i kostýmy zvolil Daniel Špinar téměř symbolické, nadčasové pojetí: „Je to taková vizuální podívaná, což, myslím, k Manon patří a na scénu Národního divadla se to hodí.“ Zároveň se tvůrci představení podle Daniela Špinara nezatěžovali dobovostí. „Takže jsme se snažili i Manon udělat čistě, obrazivě a já jsem chtěl, aby herci verše říkali, jako by to bylo něco velmi umělého. V kombinaci s hudbou je to představení téměř bližší opernímu provedení.“