Problémy s bydlením

Nedávno, když jsem doma vybírala poštu, ze schránky vypadl ručně psaný dopis. Vlastně to byl jen složený list, ani nebyl v obálce. Psán byl úhledným, i když trochu roztřeseným písmem. Pisatelkou byla jedna stará paní, která bydlí v našem sousedství. Kousek dopisu vám ocituji: "Vážená paní, vážný pane, nerozhněvejte se na mých řádcích. Je to jen skromný dotaz. Chodím vaší ulicí na autobus, často musím k lékaři. Chtěla jsem se vás jen zeptat, jestli nemáte byt volný. Důvod: bydlím hned naproti školy, v přízemí, mám na okně květiny růžové a červené. Bydlí se mnou dcera, dva vnuci. Starší už má rodinu, dvouletého chlapečka. Bydlí nás v tom dvoupokojovém bytě 5 dospělých a dítě. Mně je 82 let, dosud to šlo, ale teď děťátko potřebuje klid, tedy jeden pokoj..."

Dál už nemá smysl citovat. Netuším, kolik takových dopisů paní napsala a roznesla. Dům, v kterém žijeme, působí větším dojmem, ale ve skutečnosti jsou v něm jen tři obytné místnosti, z toho jedna je zároveň i kuchyní. Naštěstí v něm bydlíme jen ve čtyřech, ale podnájemník by se nám tam opravdu nevešel. Zmíněný dopis ve mně vyvolal spoustu otázek. Jak zoufalá musela být ona paní, když se odhodlala k takovému kroku. Jak napjatá musí být atmosféra u nich doma. Proč tuto situaci neřešili, ještě než se narodilo dítě?

Ač je mi té paní nesmírně líto, nemůžu jí pomoci. Můžu jen doufat, že některý z vnuků, zejména ten s rodinou, vezme iniciativu do svých rukou. Myslím, že když člověk chce a aspoň něco málo vydělává, dokáže - třebas skromně - zajistit svou rodinu. Nemůžu soudit, neznám okolnosti. Ale vím, že vůle a odhodlání dokážou divy. Když chybí, ani Pán Bůh nepomůže.