Problém identity

Záhy poté, co jsem se usadil, letuška začala vyvolávat moje jméno s požadavkem, abych přišel k východu z letadla. Taková situace nevěstí nic dobrého. Když jsem přišel k pilotní kabině, personál mě zdvořile požádal, abych jim ukázal pas. Mají totiž na palubě dva lidi téhož jména. Moje doklady posádku uspokojily. Vrátil jsem se na místo, ale odlet se stále nekonal. Místo toho německý hlas z reproduktoru oznámil, že po přepočítání cestujících je na palubě o jednoho člověka víc a neví se, kdo to je. Personál tedy musí zjistit, zda tu nemají černého pasažéra. To už moje nervy nevydržely a tentokrát jsem šel k východu, abych se zeptal, zda mají stále ještě problém s mým jménem. Letuška mě ujistila, že s mým jménem žádný problém nemají. Vzal jsem to jako fakt, ačkoli na základě vlastních zkušeností vím, že s mým jménem jsou pořád nějaké potíže.

Po několika dalších minutách nakonec letadlo s mírným zpožděním odstartovalo. Že by někoho vyváděli ven, jsem neviděl. Jsou tedy dvě možnosti, buď toho chlapa našli a vyhodili nenápadně nějakým zadním vchodem na letištní plochu, nebo to byl počítačový omyl. Ta druhá verze zní pravděpodobněji, ačkoliv není o nic méně znepokojivá. Zatím je totiž tím posledním článkem řetězu člověk, který posoudí, jestli počítač svou rychlou myslí nevytvořil nesmysl. Co až jednou i vchod do letadla bude místo letušek střežit nějaký robot? Computeru nejspíš nepřijde nic nepravděpodobné. Dorovná počet cestujících na požadovanou výši a nebude se s vámi bavit. A tak jako zatím vaše kufry končí omylem na Novém Zélandu místo ve Vídni, bude se totéž dít s lidmi. Místo v Bratislavě přistanete na Aljašce nebo v Severní Koreji. Tam vás místní robot nechá možná rovnou zavřít, protože podle jeho kritérií budete jasní špióni.

Možná to nebude doba úplně podle našich původních představ, ale na druhou stranu se ukáže, že soužití s počítači přináší člověku mnoho nečekané legrace. Takže aspoň něco.