Přišli jsme jako tým
Pražské Divadlo Rokoko dál pokračuje v rekonstrukci. Až přijdete do nových prostor, uvidíte nové jak venkovní prostory, tak i nový sál a předsálí. Upravovalo se ale víc než jen zázemí, také celé umělecké vedení a dramaturgie podléhá novým představám. Co o tom pověděli režiséři Tomáš Svoboda, Thomas Zielinski a dramaturg Vladimír Čepek?
Od 1. srpna má Divadlo Rokoko nové umělecké vedení. Můžete se představit? Přišli jste do Rokoka z různých míst i divadel...
Tomáš Svoboda: Tak jak se chceme definovat a vyvíjet v tomto divadle, se bude odlišovat od toho, na co jsou čeští diváci a divadelníci zvyklí. Nebudeme profilováni jednou výraznou osobností uměleckého šéfa. Přišli jsme jako tým lidí, kteří mají nějaký společný pohled na divadlo. Nějakým způsobem jsme se už vyprofilovali, především s Thomasem Zielinskim při práci v Boudě (projekt Národního divadla). Ta nás semkla kolem určitého divadelního názoru. Každý si přivádíme do týmu jednoho dramaturga a doplňuje nás scénograf Jarda Bonisch. Dramaturgyně Valerie Schulczová přichází do týmu se mnou. Pracoval jsem s ní na inscenaci Trainspotting v Divadle Petra Bezruče v Ostravě, kde jsme vytvořili režijní tandem i při práci na inscenaci Popcorn. Hraje se teď taky naše Blasted od Sarah Kane v pražském Rubínu. Tým se chystá vzájemně prolínat. Valerie teď bude pracovat s Thomasem Zielinskim na Kazimírovi a Karolíně, my s Vladimírem Čepkem už chystáme Dona Juana od Moliéra jako autorské představení.
Vladimír Čepek: My jsme se s Thomasem setkali už na škole. Ještě přednedávnem pracoval jako asistent režie v mnichovském divadle Kammerspiele. Měl taky pohostinskou režii v belgických Antverpách. Já jsem spoluzakladatelem Divadla M. U. T., které působí už pět let, pracoval jsem taky na projektech Divadelního spolku Kašpar. Rád bych představil zbytek týmu. Lidé, kteří k nám přicházejí jako produkčně-manažerské složky, jsou například Jana Burianová, která působila v Národním divadle, v bývalé Komedii, jako produkční Milan Neubauer a do obchodního oddělení Dita Knotová.
Co všechno se změnilo oproti minulosti? Převzali jste zatím část repertoáru i mnoho členů souboru zde zůstalo. Jakou cítíte kontinuitu s předešlými obdobími?
Tomáš Svoboda: Uměleckou kontinuitu příliš necítíme. Myslím si, že Rokoko je nutné postavit znovu, a to na solidních myšlenkových základech. Divadlo funguje tak dlouho, jak dlouho funguje myšlenka, která ho zrodila. Když vidím inscenace, které se zde hrají a hráli, tak předešlá myšlenka rozpoznatelně dohasíná. Proto provádíme derniéry jednotlivých inscenací, které jsou na repertoáru. Ale jsou i z normálních, logických příčin, jako je třeba dvě stě repríz od jednoho kusu, takové inscenace končit musí. Celou dobu tu hovoříme o vytvoření nového stylu, nového repertoáru, souboru, nového prostoru i loga. Chceme odstartovat jinou éru, kterou si budou lidé spojovat se jménem Rokoko. Doteď mu trochu chyběla tvář, jednoznačně definovaná, kterou by se prezentovalo vůči Praze i vůči ostatním divadlům. Balancovalo mezi avantgardním a totálně komerčním divadlem, zařazovalo se mezi zájezdové produkce. Nevědělo samo, čím vlastně je. V této pozici by měla přijít výrazná změna.
Vladimír Čepek: Divadlo Rokoko má jeden problém, že se tu v historickém vývoji neetablovalo a nevzniklo nějaké silné divadelní genius loci. Nejsilnější éra tady byla v šedesátých letech, kdy se tu odehrávaly spíše muzikálové produkce Darka Vostřela, který sem přivedl spoustu později známých zpěváků. Budeme se snažit vytvořit něco opravdu nového, k čemuž nás nějak předurčuje tento prostor na Václavském náměstí.
Divadlo Rokoko sídlí v samotném centru Prahy právě u Václavského náměstí. Jaké může a musí být divadlo s takovou polohou? Jakou čekáte odezvu od kritiky i od publika, čeho chcete dosáhnout?
Thomas Zielinski: Genius loci my neovlivníme, to tady prostě je. Nějaká komise se rozhodla, že nám ho na čtyři roky svěří. Myslím si, že naše divadlo bude takové, jakého ho budeme schopní z nejlepších sil udělat. Nastoupit s tím, že tu budeme dělat divadlo tady pro tohoto člověka nebo se profilovat určitým způsobem. To jsou vždy známá dogmatická prohlášení, která půl roku fungují, než si lidé všimnou, že v ostatních geograficky blízkých divadlech to tak běží podobně. Pak začne revoluce požírat vlastní děti. Toho bych se rád vyvaroval.
Zajímavý je váš pohled na dramaturgii. Kromě jiného se chcete orientovat na současné české hry. Chcete systematicky pracovat s jejich autory. První bude hra Ivy Volánkové Tři sestry 2005.cz. Jak si na tom stojí česká dramatika?
Vladimír Čepek: Z mého pohledu to není vůbec slavné. Pokusy tady samozřejmě jsou, dramatické soutěže a podobně. Myslím si, že opravdu kvalitních textů vzniká málo oproti jiným evropským spřízněným slovanským státům, když se podíváme na Polsko nebo Rusko. I ve státech bývalé Jugoslávie vznikají daleko zajímavější dramatické počiny. U nás je okruh autorů, i velmi mladých, už docela zavedený, neobjevují se tu nová jména a impulsy. Chtěli bychom i tímto směrem něco změnit, třeba si i vychovat mladé dramatiky. Uvidíme, jak se to povede, jde samozřejmě o odvážný cíl. Navázat na šedesátá léta, kdy tvořil okruh autorů pro jedno divadlo, tak to by byl náš sen.
Tomáš Svoboda: Chceme se pokusit vyprovokovat lidi, kteří píší, ale ne pro divadlo. Takovéto nápady bychom do projektu, který jsme nazvali Původní česká hra, chtěli vtělit.
Klasické hry chcete inscenovat v konfrontaci s novými scénickými postupy a formami. U tradičních látek vás zajímají silné příběhy. Co jiného ještě nabízí Moliére, Čechov nebo Horváth z vašeho pohledu?
Tomáš Svoboda: Tak to vždy je, že musíte hry znovu interpretovat. Nejde o nic objevného. Netváříme se tak, že bychom našli jeden klíč, který máme dole v trezoru, kterých je tady dost, a ten že odemkneme a nasadíme na inscenaci. Především nechceme vyhnat lidi z divadelního sálu. Rádi jim nabídneme dramatiku, která je kvalitní, i když je hra starší. Jestliže je tam nějaký silný příběh, myslím si, že by měl být vyložený z pozice toho, že budeme žít v roce 2005 a jsme v určitém rozpoložení. Potom si hra sama řekne, jak chce být interpretována.
Thomas Zielinski: Myslím si, že by vše mělo do budoucna úzce souviset s dramaturgií, která tu bude celkově vytvářena. Nastoupili jsme s tím, že chceme jiný model fungování i prezentování divadla navenek. Od příští sezóny bychom se pak mohli bavit o otázce, co víc v sobě má Moliére, Horváth, než v sobě má ten aktualizovaný příběh. Příští rok to může mít i přesah navíc. Divák, u kterého doufáme, že sem bude chodit pravidelně, náš abonent a fanda, pozná, že to má nějakou spojitost s tím druhým nebo třetím titulem sezóny. Že náš off-program má smysl a koncerty taky.
Vyslovujete se, že chcete dělat "herecké divadlo", čemuž napomáhá prostor divadla. Jak se při rekonstrukci osvědčil váš umělecký soubor na zájezdech? Jaké má nové umělecké vedení poznatky a pocity?
Tomáš Svoboda: Herecké divadlo? Takto jsme si definovali práci. Ani jsme si jí nemuseli definovat, protože jak Thomas, tak já tímto způsobem pracujeme. Jde spíš o úsloví. K druhé části otázky - na zájezdy jezdí soubor, který tady dohrává inscenace. Z nově příchozích lidí na zájezdech nikdo nebyl. Jezdilo se s inscenací Rychlé šípy, Pan Hamilkar apod. Thomas Zielinski teď začíná zkoušet inscenaci Kazimír a Karolína s významnými herci. Potom začínáme zkoušet Dona Juana s vynikajícím obsazením. Hned nato začne zkoušet Rasťo Ballek Tři sestry 2005.cz. Doufám, že se všechno udělá kvalitně, a to bude naše definice hereckého divadla, které tady chceme vytvořit. Myslím si, že prací se vše samo vyprofiluje, i samotný soubor. Doteď tady lítají hoši se sbíječkami a dělají tu randál, naši hoši tady taky lítali se sbíječkami a udělali tady krásné foyer. Tak jak jsme rozjeli rekonstrukci divadla, respektive jeho úpravu, takovým způsobem proběhne i rekonstrukce repertoáru, souboru. Doufám, že se pak potkáme v příští sezóně. Přijdete do čistě vymalovaného, nového divadla na nové inscenace a herce. Vy si třeba řeknete: "Aha, takhle to oni mysleli. Ale to přece není herecké divadlo, když to má takovou a takovou scénu." A my řekneme: "Ale je, když tam hrají herci a hrají dobře." Budeme se takto dohadovat, ale v podstatě už půjde o styl, který se bude definovat ex post.
Chcete něco říci k inscenaci Kazimír a Karolína?
Thomas Zielinski: Přípravy jsou v podstatě uzavřené, máme předávací poradu. Obsazení, které je hotové, vám samozřejmě nepovím. Udělali jsme výraznou interpretaci textu už tím, že jsme určité pasáže z něj vynechali, dělali jsme různé škrty a samotný text jsme někam posunuli.
A vy byste se taky rád vyjádřil k Donu Juanovi od Moliéra?
Vladimír Čepek: Scházíme se s Tomášem Svobodou a začínáme se bavit, kdo je to Don Juan, co obsahuje ta hra pro nás v současné době. Začínáme teprve tvořit celkovou koncepci a koncepci škrtů. Na základě toho, o čem to dneska je a jak chceme hrát, vznikne nějaká scénická podoba.
Tomáš Svoboda: Pokud se týká hry Ivy Volánkové, tu chystá současný významný slovenský režisér Rasťo Ballek, který je uměleckým šéfem divadla v Žilině. Viděl jsem jeho inscenaci Atomy Boha, která byla úplně fenomenální. Scénografii vytvoří Tom Ciller, který často dělá s režisérem Martinem Čičvákem, i se mnou dělal pár inscenací. V tandemu s nimi bude Valerie Schulczová.
Mladé publikum můžou oslovit současné výrazné zahraniční hry. Chcete taky podporovat dramatickou tvorbu na středních školách. Za čím myslíte, že mladší lidé chtějí do divadla chodit? Co je osloví?
Vladimír Čepek: My to musíme prací s lidmi teprve zjistit. Při působení v Divadle M. U. T. jsme třeba dělali workshopy pro základní školy i pro středoškoláky. Nějakou zkušenost už mám, dělali jsme tam pokusy jako Divadlo a terapie apod. Ale nemůžeme generalizovat, jsme teprve na začátku takové linie.
Tomáš Svoboda: Za čím lidé chodí do divadla? Z úplně různých důvodů. Jestli chceme definovat mladého člověka, že je mu sice šedesát, ale přemýšlí velmi mladě, tak někomu je třeba třicet, a já mám pocit, že by už dávno měl být v domově důchodců. Hrozně se mi líbilo, jak Kamila Polívková definovala mladého člověka. Že starým člověkem se stáváte v okamžiku, kdy se z otázky "Proč ne?" stává otázka "Proč?". Pro lidi kladoucí si otázku "Proč ne?" chceme hrát.
Thomas Zielinski: Když jsou v divadle pěkné holky, tak sem mladí lidé budou chodit neustále.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
