Připomenutí Otakara Kubína
Severočeská galerie výtvarných umění v Litoměřicích připravila výstavu s názvem Otakar Kubín (Coubine) - od kubismu k novému klasicismu, zahrnující několik desítek umělcových děl, zapůjčených z mnoha českých galerijních institucí i od soukromých sběratelů.
Jedná se o připomenutí mimořádně záslužné. Jde o jeden z oněch výstavních konceptů, které zpředmětňují sice "čítankově" známý, leč v konkrétnosti díla pozapomenutý umělecký přínos osobností české avantgardy. Zvláštním způsobem neustálenou pozici totiž zaujímá nejen Kubínova tvorba, roztroušená v soukromých i veřejných sbírkách po celém světě, ale i sama nezakotvená osobnost umělce, jímž se "socialistickorealistická" kulturní politika let padesátých chlubila jako jedním z mála, kdo v poválečných letech zvolili návrat ze vstřícně slunečné Francie do temně stalinistického Československa (kde byl obdařen titulem "zasloužilého umělce", jakož i značnou mírou nepochopení). Jeho jméno se průběhem času ocitlo v panteonu nejslavnějších českých avantgardistů, následným vývojem výtvarného umění však bylo poněkud odsunuto stranou převládajícího zájmu. Dodnes tak čeká na bezpředsudečné, souhrnně kritické zhodnocení, i na co možná velkorysou výstavní retrospektivu.
Připomeňme si ve zkratce pozoruhodný životní osud a výtvarný vývoj tohoto česko-francouzského malíře, grafika a sochaře, žijícího v letech 1883 až 1969. Jako mladý člen avantgardní výtvarné skupiny Osma přesídlil roku 1912 do Paříže, kde však zprvu spíše živořil. Lépe se mu vedlo na výstavách v Německu; v Berlíně vystavoval nejprve s Marcem Chagallem, později s Oskarem Kokoschkou. Během války byl internován, na jejím konci mu krátce po narození umírá syn a poté i první žena. Později se karta osudu obrací: Kubínova díla v Paříži kupuje sběratel Leo Stein, bratr slavné Gertrudy Steinové. Malíř pravidelně vystavuje v Paříži, Německu, Belgii, Anglii, dokonce i v Tokiu. Přijímá francouzské občanství (mění si jméno na Othon Coubine), stěhuje se do historického domu v půvabné vesničce Simiane, a v nedalekém Casseneuve dokonce kupuje rozpadlý hrad. Z ne zcela jasných důvodů se ale poté vrací zpět do vlasti, kde se stává zároveň chráněncem i rukojmím tehdejšího režimu. Od roku 1964 až do smrti však opět bytostně patří své milované oblasti - Provence.
V posloupnosti malířova uměleckého vývoje nalezneme několik dosti zřetelně odlišených etap. Kubínovo mládí je charakterizováno goghovskou, neoimpresionistickou barevnou nadsázkou, později pak gauguinovskou dekorativní plošností. Byl sice příslušníkem generace českého kubismu, ze všech svých druhů však právě on nejdéle hledal svou definitivní výrazovou polohu. Jeho kubistická až kuboexpresionistická tvorba je neortodoxní, přibližuje se hranicím abstraktního ornamentu (příkladem budiž cyklus dřevorytů Lidská bída, zastoupenýona výstavě). Během dlouhodobého pobytu v Provence objevuje "tvrdou", stavebně determinovanou lyričnost krajiny v evokaci cézannovské lekce. Je jistě hodno připomenutí, že Picasso ji při své návštěvě u Kubína nazval "nelidskou krajinou". Ve dvacátých letech pak jeho tvorba ústí do nezaměnitelného tvarosloví krajin na pomezí lyricko-romantického a racionalisticky klasicistního pojetí za přítomnosti stálého světelného kontrastu teplých a studených tónů, pro provensálskou krajinu tolik typického.
