Příliš krátké životy. Osudy herce, divadelníka a režiséra Ludvíka Kavína

11. březen 2022

Životní příběh brněnského rodáka, herce, režiséra, dramaturga a scenáristy Ludvíka Kavína obsáhne téměř všechny osudové okamžiky druhé poloviny 20. století: jako dítě prožil nelehká válečná léta, během studií na filozofické fakultě v šedesátých letech se s přáteli zapojil do politického dění. Tato aktivita ho samozřejmě po roce 1969 stála existenci. A nejen jeho, ale i jeho manželku, herečku Niku Brettschneiderovou, která působila v Divadle Husa na Provázku a v Hadivadle.

Připravila: Olga Jeřábková
Technická spolupráce: Jiří Benák, Petr Janečka.
Premiéra: 7. 3. 2022

„Ztratili jsme jakoukoliv možnost životního uplatnění v Jihomoravském kraji – a poprvé jsme uvažovali o emigraci. Maminka a sestra Niky žily v Ostravě, švagr měl dobrou pozici ve Vítkovických železárnách. Našel mně tam práci obsluhy armatur v kyslíkárně. Přestěhovali jsme se tedy do Ostravy, já začal pracovat v klouzavém směnném provozu a Nika zůstala doma a starala se o našeho ročního syna. Vypadalo to jasně: Ničiny nucené odchody z divadel a mé ‚ne zcela optimální‘ pracovní podmínky pro nás nevěstily nic dobrého. Jenže člověk míní a osud so občas zahraje jinak,“ říká Ludvík Kavín (*1943) ve vltavských Osudech. Ani jeho ostravské zaměstnání nemělo dlouhého trvání, a tak se s rodinou rozhodl pro emigraci.

Čtěte také

„Někdy v polovině února jsme napsali na rakouské velvyslanectví do Prahy, že chceme pozitivně reagovat na nabídku kancléře Kreiského, který řekl – a my jsme to slyšeli v rádiu Svobodná Evropa, že Rakousko se ujme těch ohrožených signatářů Charty 77, kteří si budou přát uchýlit se tam. Během necelého týdne nám přišla odpověď, že s jejich dopisem máme obejít příslušné úřady a žádat o vydání pasu, a až ho budeme mít, máme přijet do Prahy, kde dostaneme tříměsíční vízum do Rakouska. Trvalo to několik měsíců a samo o sobě je to na román. V polovině června jsme pasy dostali. V nich stálo: Držitel tohoto pasu je oprávněn pobývat na teritoriu Československé socialistické republiky nejdéle šest týdnů od jeho obdržení. Během tří týdnů jsme potom zvládli vyřídit formality, zabalit a odjet ze země, ve které jsme neviděli žádnou osobní perspektivu. Ani naši, ani našeho dítěte.“

Ve Vídni založili pohybové a neverbální divadlo Theater Brett. Pomalu přicházely divadelní úspěchy a z Ludvíka Kavína se stal herec, režisér, dramaturg i scenárista, jeho žena Nika vedle herectví vychovávala dvě děti.

Čtěte také

Po událostech v roce 1989 přemýšleli o návratu, ale nechtěli zcela opustit již úspěšné divadlo, kam začali jezdit i známí režiséři, např. Zoja Mikotová nebo Arnošt Goldflam. Ludvík Kavín se v Brně stal nejprve šéfredaktorem Moravských novin, po několika letech ředitelem brněnského Národního divadla. Jeho žena vyučovala jako profesorka na divadelní fakultě Janáčkovy akademie múzických umění. Všechno se dařilo až do června roku 2018, kdy Nika Brettschneiderová podlehla těžké nemoci. Jak Ludvík Kavín přiznává v rozhlasovém pořadu, z této ztráty se nikdy nevzpamatoval.

autor: Olga Jeřábková
Spustit audio

Související