Příběhy 1. světové války: A nastalo zde jakési hrůzné ticho

2. srpen 2017
02661890.jpeg

Jen Rakousko-Uhersko povolalo do 1. světové 4,5 milionu mužů. Ženy tak musely zastat veškerou práci. A to byl taky boj. Nahlédněte do jednoho z nich, úplně obyčejného, prostřednictvím dopisů Josefy Stloukalové.

A nastalo zde jakési hrůzné ticho. (do 30. 8.
2017)

Je nám líto, ale k tomuto audiu již vypršela autorská práva.

Bylo to, jako když někdo v létě 1914 přehodí výhybku. Svět začal fungovat jinak. Všechno se muselo přizpůsobit požadavkům války: průmysl, zásobování i lidé. 

Jen Rakousko-Uhersko povolalo do 1. světové války téměř 4,5 milionu mužů. Doma zůstávají ženy bez manželů, otců a bratrů. Přebírají mužskou práci, musí samy obstarat hospodářství. A to je také boj. Boj bez zbraní a ve strachu o své blízké, kteří ty zbraně do rukou dostali. 

„Nastalo zde jakési hrůzné ticho,“ popisuje paní Josefína ze Zlínska situaci, když odešla část mužů z nejbližšího okolí do války. Korespondence paní Josefíny a jejích synů Karla a Stanislava z let 1914 až 1918 získal Český rozhlas od posluchače dr. Milana Stloukala. Jde nesmírně zajímavé svědectví o životě žen, když v čase války scházejí muži. 

Nucená emancipace 

Na ženách zůstávají starosti o rodinu, domácnost a celé hospodářství. Samy nakonec obstaraly i ty nejtěžší polní práce vzorně, ale s vypětím sil. Do toho mají starost o své muže a syny. Takto paní Josefína píše svému synovi Karlovi: 

„Dnes jela Lidka (dcera) s ranním vlakem do Otrokovic, podávat raněným vojákům občerstvení. To je hrozný chvat, když přijede vlak, aby všichni dostali nápoje. Ještě když mají šálky, tož se to přeleje, ale když pijí ze sklenic, tož to dlouho trvá. Tak děláme, co můžem. Je to dojemné, když dost chudý lidi dají poslední, co mají. Mléko, vejce, ovoce, chléb s máslem, víno, slivovici, čaj a káva se vaří na nádraží, cigarety a co kdo má. Se žněmi máme rovněž soužení: žito nemůžem sklidit, prší a prší. Včera jsme rozvazovali snopy a sušili, že po tmě jsme to skládali, dnes jsme chtěli vozit a prší od noci. Drahota dostupuje takové výše, že už se nás to citelně dotýká, leč o tom nemožno psát. Kdyby jen Bůh dal a vše šťastně skončilo.“ 

Řidič vozu smrti. Dokudrama vystavěné na základě osobní zprávy Leopolda Lojky

03152626.jpeg

Dokument vznikl ve spolupráci se Stanislavem Motlem, který před několika lety našel na půdě jednoho domu ve Velkém Meziříčí rukopisně psanou zprávu o události, která změnila svět.

Jsou to čtyři roky dramatických ženských osudů. Válka urychlila proces emancipace a přidělila ženám role do té doby vyhrazené jen mužům. Příběh paní Josefy Stloukalové je navíc důkazem, že velká dramata se neodehrávala jen ve válečných zákopech. 

Detaily ze zázemí i z války. Celá korespondence Stloukalovy rodiny poskytuje poutavým jazykem zajímavé detaily ze zázemí i z války. Takhle třeba píše své mamince Josefíně syn Karel z fronty v Srbsku: „Milá maminko, již skoro týden jsem v ohni, granáty a šrapnely lítají stále nad našimi hlavami, pušky střílejí časem jako vzteklé. Včerejší noc byla hrozná – šli jsme přes kopec pokrytý mrtvolami, nikdy nezapomenu na ty strašné dojmy. Ráno jen měsíc dívá se na náš pochod a studí svým pohledem, v poledne pak slunce praží, že všechny šťávy tělesné hrozí vysušiti. Lidé se pohybují po vyprahlých skalách mechanicky jako natažené stroje, řízené neznámou vůlí. V poledne hltavě pojíme oběd a vrháme se na horká lůžka usínajíce těžkým snem…. Tvůj syn Karel“

autor:Bronislava Janečková