Při psaní začínám otázkou. Hledání nejednoznačných odpovědí v dětských knihách Enne Koens

Enne Koens|foto:festival Děti, čtete?!

Mezi knihy, které si v překladu Pavly van Dam Markové můžeme přečíst česky, patří vyprávění Jsem Vincent a nebojím se o osamělém klukovi, pro něhož je představa školy v přírodě nejhorší noční můrou. Nebo příběh holčičky, která hledá adresáta pro ztracený dopis, jak líčí kniha Odtud je vidět celý svět. Redaktorka Mozaiky Šárka Jančíková se jejich autorky, nizozemské spisovatelky Enne Koens ptala na to, co ji podněcuje k psaní pro děti i nakolik vychází z vlastních zkušeností.

Chtěla jste vždycky psát knihy pro děti, nebo jste k tomu dospěla postupně?
To se tak vynořilo. Předtím jsem psala divadelní hry a v literatuře jsem debutovala beletrií. Pak mě ale chytnul autorský blok, vůbec se mi nechtělo psát další román. Ptala jsem se sebe sama: Proč se netěším na psaní druhé prózy? A uvědomila jsem si, že knihy pro dospělé jsou vždycky o nějakých problémech. To mě už preventivně deprimovalo. Tak jsem se rozhodla napsat dětskou knihu ‒ a když jsem to udělala, tak jsem se v tom našla. Knížka pak byla skoro hned ověnčená prestižní holandskou literární cenou. V dětské literatuře můžete mít víc humoru, absurdity, různých nečekaných situací, víc poezie… Můžete používat jednodušší jazyk, není třeba pořád něco řešit. Mám psaní pro děti moc ráda.

Enne Koens|foto:festival Děti, čtete?!

Přesto by se mohlo stát, že právě vaše dětské knihy také vždycky řeší nějaký problém. Co bylo podnětem k jejich vzniku?
Pro mě je počátečním podnětem zpravidla otázka. V případě knihy Jsem Vincent a nebojím se to byla otázka: Proč je někdo šikanovaný a někdo jiný ne? Chtěla jsem na ni najít odpověď i proto, že já sama byla jako dítě na základní škole šikanovaná. A když je ta otázka komplexní, mám jistotu, že má smysl se jí zabývat na dalších dvou stech stranách. Když ta otázka nedá spát mně, pak mi dává jistotu, že kolem ní dokážu vybudovat zajímavý příběh.

Enne Koens|foto:festival Děti, čtete?!

Začínáte tedy vždycky jasně formulovanou otázkou a konceptem, nebo se při psaní necháváte překvapovat?
Začnu otázkou, ale pak se chci nechat překvapit tím, kam mě zavede hledání odpovědi. Potom si to přečtu a přemýšlím o struktuře: jak vybudovat napětí, jak to celé postavit. Strukturu těch sedmi dnů před odjezdem na školu v přírodě v knize Jsem Vincent a nebojím se jsem vymyslela přesně tímto způsobem.

Na knize o Vincentovi je mimo jiné fascinující, že ukazuje, jak dítě nedokáže svůj problém formulovat v diskurzu dospělých. Vycházela jste při tom i z vlastní zkušenosti?
Je to moje vlastní zkušenost. Já sama jsem nechtěla rodičům vykládat, že jsem šikanovaná, ‒ říkala jsem si, že mají dost vlastních problémů. Takže jsem se to nejdřív ani nepokoušela vložit do slov. Pamatuju si, že jsem nejprve ani nebyla schopná použít výraz šikana. Poprvé jsem ho vyslovila až před svojí babičkou, která byla prvním člověkem, jemuž jsem se to odhodlala prozradit. Když je člověk dítě, je těžké najít správná slova. Ale i když jsem uvedla, že celý příběh vyrostl z otázky: Proč šikanují zrovna mě? ‒ tak na to moje knížka přímo neodpovídá. Protože tak jednoduché to není. Až později, když už kniha vyšla, začali mi svou verzi odpovědi posílat ve svých dopisech a e-mailech čtenáři. Psali například, že oběti jsou často děti na okrajích škály toho, co je v dané třídě nebo skupině považované za „normální“. Nebo děti, které se nedokážou tak dobře bránit. Anebo děti, které zažívají nějaké jiné těžkosti. Mě třeba tehdy trápil probíhající rozvod rodičů. Ostatní děti pak vycítí, že jste zranitelní, což vás činí snadnou oběť.

Enne Koens|foto:festival Děti, čtete?!

Vincentův příběh je při čtení poměrně srdceryvný i pro dospělého. Jaké na něj máte od čtenářů odezvy?
Dostávám spoustu e-mailů od dětí i učitelů. Také mívám workshopy ve třídách – to jsem samozřejmě opatrná, protože jsem tam jen na hodinu a nemůžu vědět, co se v té třídě skutečně děje. Ale někdy se prostě zeptám, kdo z dětí nikdy NEBYL šikanovaný. A obvykle se přihlásí třeba jen dva nebo tři žáci. Z čehož se ukazuje, že skoro každý byl nebo může být v životě šikanovaný. Všichni se potřebujeme vyrovnat s tím, že se k nám někdy ostatní nechovají hezky, že nás někdo vyčlení ze skupiny, že se občas cítíme osamělí. Samozřejmě můj protagonista Vincent to zažívá opravdu hodně a každý den. Ale někdy tohle zažil téměř každý – dítě nebo dospělý. Když si uvědomíme, že v tom nejsme sami, pak o tom dokážeme lépe hovořit. Že je to komplexní problém lidí ve skupinách a že se s tím je vždycky potřeba nějak vypořádat.

A na jakou otázku odpovídáte v knize Odtud je vidět celý svět?
V knize Odtud je vidět celý svět najde devítiletá Deetje dopis, ve kterém je napsáno: Moc mi chybíš. Deetje bydlí v 8. patře a je odhodlaná prohledat celou budovu, aby našla člověka, jemuž někdo chybí. Zvoní na všechny zvonky a každého se ptá: Nechybí vám někdo? A tak vyslechne spoustu příběhů lidí, jimž někdo chybí. Takže abych se vrátila k Vaší otázce – i tady byla počáteční otázka. A ta zněla: Kdo jsem? Protože často právě lidé, kteří nám chybí, určují naši identitu. Nebo to aspoň Deetje nakonec zjistí: Že v jejím životě chybí lidé, kteří jsou podstatnou součástí její identity.

Obě vaše knihy začínají vhozením doprostřed děje, odkud se čtenář vrací k tomu, co hrdiny do té situace dovedlo. Co dalšího mají společného?
Začínat veprostřed je takový můj spisovatelský trik. Když začnete v ten nejnapínavější okamžik, vytěžíte z toho tenzi, kterou můžete používat až do konce knihy. Chci psát příběhy, které se člověka emocionálně dotknou, ovšem zároveň potřebuju čtenáře udržet v dostatečném napětí, aby byl zvědavý, co bude dál. Ale emoce jsou pro mě důležité, protože i já jako dítě čas od času narazila na knihu, která vyprávěla přesně o tom, s čím jsem se potýkala. A v ten moment už jsem najednou nebyla sama. A přesně tohle chci dětem poskytnout svým psaním. Říct jim: Nejsi v tom sám nebo sama. Bojují s tím i jiné děti. A pokud zrovna tohle není tvoje trápení, aspoň ti to pomůže lépe chápat, když se tím bude soužit někdo ve tvém okolí.

Vaše dětské knihy jsou psané z perspektivy svých protagonistů. Vycházíte při tvorbě z dítěte, kterým jste byla, nebo se inspirujete i u současných dětí?
Obojí. Pořád se dokážu vžit do svého dětství, ale také mě baví pozorovat moje vlastní děti. Nebo třeba i děti, které potkám v metru, v tramvaji, ve škole, na ulici ve městě. Vždycky přemýšlím o tom, jaký je jejich příběh.