Při prvním telefonátu s Luďkem Munzarem jsem se rozplakala, vzpomíná režisérka Markéta Jahodová

1. únor 2019

Odešel velký bard českého divadla a současně člověk, který měl své zásady a stál si za nimi. V tom se shodují všichni, kteří měli možnost Luďka Munzara blíže poznat. Herec a režisér, který se zapsal do historie divadla, filmu, televize, dabingu i rozhlasových a gramofonových nahrávek, zemřel koncem ledna ve věku pětaosmdesáti let.

„Jeho názory byly velmi vyhraněné,“ říká Munzarův mladší kolega Lukáš Hlavica. Poprvé se s velkým hercem setkal při studiu hry Lev v zimě v Národním divadle v roce 1989. Krátce poté Munzar ze souboru naší první scény odešel. „Mohl tu být problém lidský i problém různých pohledů na divadlo, na inscenování, i na to, co znamená konkrétně Národní divadlo. Názor nového uměleckého šéfa činohry Ivana Rajmonta byl tehdy úplně na druhém pólu, než ten Munzarův. Ti dva se asi dohodnout nemohli, a než by vedle sebe jen koexistovali, pan Munzar raději divadlo opustil. Dodnes je mi to líto, ale současně jeho rozhodnutí respektuji. Taková koexistence by neměla cenu,“ myslí si Hlavica.

„Z místnosti, kde se zlehčuje a ironizuje idea Národního divadla, couvám,“ vysvětlil svůj odchod sám Munzar v jednom z pořadů Českého rozhlasu.

Sranda přestává, a to bohužel často, humor nikdy… Poslechněte si první dva díly dopisů V + W

Jiří Voskovec a Jan Werich

„Mít námět! Srandu, srandu, nikoliv zabolákované namyšlenosti. Nikdy se nechtěli lidi tolik smát, jako teď. Po celém světě. A člověk to má dělat, když ví, jak.“ Napsal Jan Werich v dopise Jiřímu Voskovcovi v únoru roku 1969.

Na Luďka Munzara vzpomínala pro vltavskou Mozaiku i „naše“ rozhlasová režisérka Markéta Jahodová. „Poprvé jsme se sešli hned při mém příchodu do Prahy, to byla ale jen malá věc. Pak jsem ho chtěla obsadit do hlavní role ve hře, bylo to v době, kdy Luděk Národní divadlo opustil a bral to úkorně. Všichni mi říkali, že roli nepřijme, ale já jsem věřila, že ho přemluvím. Zavolala jsem mu, on odmítl a během telefonátu byl stále příkřejší, až jsem se rozplakala,“ vybavuje si režisérka. Munzar ji pak pozval do kavárny, a tam jí vysvětloval své důvody odmítnutí. „Během těch dvou příjemných hodin jsme k sobě našli cestu. Od té doby jsme se ve studiu sešli mockrát, vzájemný ostych se rozplynul a dokonce jsme si potykali. To byla u Luďka Munzara vzácnost a pro mě dar,“ dodává Markéta Jahodová. I díky ní shromažďuje rozhlasový archiv spoustu nádherných důkazů Munzarova hereckého mistrovství.

Spustit audio