Při četbě Topolova románu jsem měl pocit, že se topím v bažině. Jan Mikulášek inscenuje Noční práci
Česká vesnice šedesátých let je místo, kam diváky zavede nová inscenace činohry pražského Národního divadla Kouzelná země. Jedná se o jevištní adaptaci románu Jáchyma Topola Noční práce. Režisér Jan Mikulášek představuje mnohovrstevnatý příběh jako přízračný svět českého pohraničí v kontextu přelomových událostí.
Bratři Ondra a Malej jsou uklizeni svým otcem, který má blíže neurčené tajné poslání a nemůže se o kluky starat, na venkov. Ocitnou se tak na místě, které obestírá bezčasí a z různých děr se vynořuje historie, která utvářela identitu místních obyvatel. Postupně se ukazuje, kolik traumat sebou tato obec z minulosti nese. V Janu Mikuláškovi vyvolala četba románu obraz zabahněné vody.
„Motiv vody, ať už v negativním nebo pozitivním smyslu, je v románu všudypřítomný. Čili vodu v inscenaci a ve vztahu k románu vnímám jako místo, kde lidé umírají i jako symbol znovuzrození. Když jsem ten román četl, měl jsem pocit, že padám do bažiny. Na základě toho jsem se rozhodl, že se v Národním divadle pokusíme o obrazovou inscenaci, syrovou a zároveň temnou. Motiv bažiny se pokoušíme zobrazit tím, že hospodu – tedy místo, kde se odehrává velká část děje – po odsunutí nahradí velká propast, jáma, která vypadá jak hrob. V něm pak nakonec všechno mizí. Symbolická přítomnost hrobu je důležitá. Když jeden z hrobů otevřete, začne se z něj valit všechna ta špína – zloba a výčitky,“ říká režisér Jan Mikulášek.
Román Jáchyma Topola Noční práce je plný křížících se světonázorů a mýtů, a to jak mýtů šířených politickou mocí, tak mýtů představitelů venkovského života. I v inscenaci Jana Mikuláška jsou patrné střety protichůdných sil: velkých historických událostí s osudy obyčejných lidí, policistů se vzpurnými venkovskými muži, nebo střet kluků z města s kluky z vesnice. Dramaturgyně a spoluautorka dramatizace Marta Ljubková vysvětlila, proč se v inscenaci vzdávají postavy vypravěče a jakým způsobem koncentrují pozornost na jednotlivé postavy.
„Pro mě je v případě tohoto románu důležitá určitá neměnnost society, nebo též „země“, jak už společnost v titulu inscenace pojmenováváme. A ta se nemění bez ohledu na velké historické události, které se postupně vrství. Když pak do některé z těch časových vrstev rýpnete, tak se prokutáte až k něčemu archetypálnímu. Pro mě je to jako sonda do hlubin časů.“
