Prezidentův architekt a architektův prezident

I pro tuto identifikaci lze považovat název Václav Havel - Bořek Šípek: Hradní práce 1992-2002, jímž Petr Volf obdařil svou knihu o Šípkově práci pro našeho předchozího prezidenta, za oprávněný. Navíc, jak bohatě vybavená výtvarná publikace vydaná nedávno nakladatelstvím Breda dokládá, Václav Havel v době svého působení na Hradě mimoděk navázal na to, čím se zabývali jeho předkové, a ke svým četným životním rolím přibral i roli stavebníka. Tedy toho, kdo "svému" architektovi nejen práci zadává, ale sděluje mu i svou představu o ní, inspiruje jej svými názory a průběžně s ním konzultuje její realizaci.

Bořek Šípek|foto: africkeumeni.cz

Zatímco v první kapitole knihy autor podává příběh postupného sbližování prezidenta a architekta, zmiňuje se o zázemí, o nějž se každý z nich při vzájemné spolupráci mohl opírat, načrtává vazby Šípkových úprav hradních prostor na předchozí úpravy Plečnikovy a charakterizuje různorodost úkolů, jichž se mnohostranný umělec dokázal zhostit, v následujících devíti kapitolách už dokumentuje Šípkovy práce prostřednictvím barevných fotografií. Čtenář knihy tak prochází pracovnou prezidenta, může obdivovat detaily vstupu do jeho kanceláře (nejen onu známou zlatou okřídlenou leopardici, jež je umístěna nad dveřmi prvního nádvoří, ale také vnitřní skleněnou fontánu se svítidlem), důmyslné řešení židlí Olga pro Španělský sál, barevné interiéry Obrazárny, hravost a lehkost Lávky přes Chotkovu ulici, koberce v Široké chodbě, ale také třeba šatnu a toalety mezi Španělským a Plečnikovým sálem. V Šípkových realizacích hrají prim barvy a detaily - ty jsou fotografiemi evokovány velmi působivě. Momentky ze společenských událostí pak zase zachycují potěšení, které měli z dárků navržených umělcem - obvykle váz, čelenek či pohárů - takové osobnosti jako například Hillary Clintonová, japonský císař či norský král a královna.

Milan Knížák ve své nedávné žlučovité kritice nařkl Václava Havla z toho, že se ve své funkci choval spíš jako panovník než jako prezident. Volfova kniha dokumentuje, že měl Knížák v něčem pravdu - a sice pokud jde o vkus a velkorysost, s níž Havel odklel Pražský hrad z šedého bezčasí kafkovského zámku, otevřel ho, vrátil mu královskou důstojnost a zároveň ji odlehčil i špetkou rozpustilosti. Být na jeho místě pouze racionálně a funkčně uvažující politik, kdo ví, jak by Pražský hrad dnes vypadal. Ostatně kdo ví, jak bude vypadat za pár let. Plody šťastného sekání státníka a architekta mohou být pomíjivé. To je zřejmé již z toho, že jeden z nejpůsobivějších interiérů, které kniha zachycuje - pracovna prezidenta, dnes již neexistuje. Kéž by nenásledovaly další podobné proměny. I když by se tím kulturní cena knihy Petra Volfa nepochybně ještě zvýšila, rozhodně bych jí nepřál, aby po ní čtenáři nostalgicky sahali proto, že by si nad ní v nějakém novém bezčasí chtěli připomínat staré zlaté časy.