Preventivní pohřeb? Rodině to přišlo absurdní, ale byl to dobrý námět na hru, říká dramatik Peter Quilter
Britský dramatik Peter Quilter, žijící na Kanárských ostrovech, se proslavil komedií Je úchvatná!, kterou uvedlo několik tuzemských divadel a podle které vznikl film Božská Florence s Meryl Streepovou v hlavní roli. Českému publiku mohou být známé i jeho hry Na konci duhy, Opona nahoru nebo 4000 dnů, kterou má na repertoáru pražské Divadlo Ungelt.
Tato komorní scéna teď nastudovala další Quilterovu hru Saving Jason a v překladu Pavla Dominika ji uvádí jako Trhni si, otče. Na premiéru se přijel do Prahy podívat i autor, se kterým vám Mozaika přináší rozhovor.
Hra Saving Jason, kterou jste původně napsal pro šest postav, měla světovou premiéru v roce 2016 v Londýně. Pak jste ale počet postav zredukoval na tři a hru nabídl Divadlu Ungelt. Jak moc tato úprava narativ hry a její dynamiku proměnila?
Nabídl jsem Divadlu Ungelt variantu pro tři herce, ale kdybych měl pochybnosti o tom, že hra s polovinou herců není tak dobrá jako ta původní, neudělal bych to. Není to tak vždycky, ale u některých divadelních scénářů to funguje podobně jako u receptu – někdy zkrátka platí, že když pár ingrediencí vynecháte, vylepšíte tím výslednou chuť jídla. Snížením počtu postav se příběh zhutnil, zintenzivnil, ale i tak vyprávím stejný příběh. Jen o něco ekonomičtěji.
Nejste tedy ten typ autora, který by si říkal, že původní scénář je ten nejlepší? Protože autorským zásahům do svých her se nebráníte. Jednou jste dokonce ze hry pro sedm postav udělal hru po dva herce a nevadí vám experimentovat ani s pohlavím postav. Děláte to vždy ve snaze své hry vylepšovat?
Psaní her je složitá disciplína. Samozřejmě, že když dokončíte první verzi hry, váš mozek vám říká, že je perfektní. Jenže postupem času - obvykle to trvá několik měsíců - si ji přečtete znova a už se na ni díváte jinak. Čtete tu svou perfektní hru a najednou si říkáte: „Ale ne! Tohle by měla být spíš ženská postava, ne mužská. A takhle postava je zase úplně nudná.“ Víte, potkal jsem mnoho autorů, kteří by ve svých hrách nezměnili nic. Je to normální. Jenže já jsem nezačínal jako dramatik, ale jako televizní herec a neměl jsem jasnou představu o tom, co chci dělat. Pro mě je nejdůležitější, aby se mé hry uváděly a byly úspěšné. A pokud je žádoucí, abych je upravil, nemám s tím nejmenší problém. Takto ale neuvažují všichni autoři, jsou i tací, kteří mají dokonce ve smlouvě, že nesmí být změněno jediné slovo. Já takový nejsem. Podle mě existují dva druhy dramatiků – jedni sami sebe vnímají jako umělce, ti druzí chtějí publikum bavit. Sám sebe řadím do té druhé skupiny. Od chvíle, kdy začnu psát novou hru, přemýšlím: „Bude tohle lidi bavit? Jak bych tohle mohl vylepšit? A bude tahle hra fungovat třeba v Rusku, v Rakousku nebo v Česku?“ Byl bych prostě rád, aby mou hru vidělo co nejvíc lidí, kteří se navíc při jejím sledování budou bavit.
Už jste zmínil, že ve hře Saving Jason jde o vážné téma závislostí. Zároveň jste se touto hrou vyrovnával s osobní zkušeností, protože váš kmotřenec byl závislý na drogách. Balancujete na hranici komedie a tragédie, frašky a dramatu. Ostatně východiskem hry je snaha uspořádat drogově závislému synovi preventivní pohřeb, kterého se má sám účastnit. Proč jste zvolil právě žánr dramedie?
Každá moje hra je jiná, což je poměrně neobvyklé. Dramatici jako je Neil Simon, Harold Pinter, Tom Stoppard nebo Alan Bennett píší stále stejný druh her. Existuje hodně autorů, kteří mají svůj styl. Já takhle nepracuji. Vždy začínám námětem a teprve pak se rozhoduji, jaký žánr by pro tento nápad byl nejlepší. Když se mi zdá, že by to mohla být fraška, napíšu frašku. Nebo muzikál, drama… A v případě této hry jsem měl počáteční zcela absurdní nápad a nejlepším nositelem absurdity je kombinace dramatu a komedie. Takový způsob přístupu k tématu drogové závislosti se mi zamlouvá. Žádnou jinou takovou hru nemám. Kombinaci žánrů si prostě vyžádal samotný námět. Navíc, v tomto případě je hlavní motiv inspirovaný skutečností. Jak jste řekla, můj kmotřenec měl problémy s drogami a jak to tak bývá, byl uzavřený do sebe, nechtěl nikoho poslouchat a my jsme se snažili přijít na to, jak se k němu dostat. A já tehdy řekl: „Co kdybychom zamluvili kostel, uspořádali mu pohřeb a nechali ho na něj přijít? A když uvidí všechny v černém a bude se ptát, co se to děje, řekneme, že právě tohle se mu stane.“ Rodina byla proti, prý že je to absurdní. Ale tehdy večer mi došlo, že by to mohl být dobrý námět na hru. Co je ale podstatné - můj kmotřenec přišel na londýnskou premiéru a byl to pro něj impuls, aby s drogami opravdu přestal. Pořád je to s ním složité, je mu 21, má zákaz létání do Ameriky, má záznam v trestním rejstříku a dělá šílené věci, ale s tvrdými drogami přestal. Nevím, jestli existuje hra, která nějakému teenagerovi zachránila život. Ale takhle to dokázala.
Hra ale postupně vyjevuje, že problém v této rodině nemá jenom syn Jason, ale i jeho otec a teta nebo jen zmíněná matka. Jak důležitým tématem jsou pro vás rodinné vazby a opakující se rodinné vzorce?
Víte, já myslím, že platí, že pokud mají lidé problémy se závislostmi, tak je to buď proto, že prožili něco traumatického, nebo je to důsledek nějakého vzdoru, anebo se zkrátka potýkají s podobnými problémy jako jejich rodiče. Devět z deseti alkoholiků vám řekne, že i jejich rodiče byli alkoholici. Je to důležité téma, ale chtěl jsem ho odkrývat postupně. Hra začíná tím, že se sejde otec a teta - dva velcí moralisté, kteří chtějí řešit synův problém. Postupně zjišťujeme, že i oni mají své vlastní problémy a není divu, že syn je takový, jaký je. Ale víte co, já své hry neplánuji. Nesedím a nepřemýšlím o tom, jaká která postava bude. Mám hlavní myšlenku a postavy současně píši a objevuji. Je to zajímavý tvůrčí proces. Stává se mi, že pracuji na nové hře a moji přátele se ptají: „O čem to bude? A já říkám: zatím nevím.“ Protože sám to během psaní teprve zjišťuji. Mám představu postav ve své hlavě, vytvořím pro ně situaci, nechám je prostě mluvit a jen zapisuji, co říkají. Někdy dokonce nevím, co jsem napsal, dokud si to po sobě nepřečtu. Nechci, aby to znělo domýšlivě, ale psaní vychází z mého podvědomí. Člověk si řekne, že to zní divně a že to logicky nemůže fungovat, ale v mém případě to nějak jde.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
