Přes spáleniště, přes krvavé řeky...

Sestup Orfeův - hra, kterou měl Tennessee Williams ze své tvorby nejraději a jejíž příběh zpracoval ve třech variantách, je skvěle vystavěné drama o lásce mladého tuláka s kytarou Vala Xaviéra a stárnoucí, nešťastně vdané Lady Torrancové, pocházející z rodiny italských přistěhovalců. Tragickou dimenzi dává této lásce xenofobie a rasismus amerického jihu, kde se příběh odehrává. Poetika dramatu spočívá na psychologické charakterizaci postav, kritickém přístupu ke společenským problémům a na symbolických leitmotivech, které spínají příběh odvíjející se na jevišti s tragédií, jež se odehrála v minulosti a při níž se manžel Lady podílel na vraždě jejího otce. Autor úpravy textu (přeloženého v 60. letech Janem Grossmnem a Jiřím Kolářem), režisér Ladislav Vymětal, nepostřehl, jak omšele ony symbolické leitmotivy dnes působí, a místo aby je potlačil, učinil z nich zdroj nezáměrné komiky. Malou invenčnost tvůrců inscenace ostatně signalizuje již to, že ji přenesli na scénu Divadla ABC bez výraznějších inovací z Mladé Boleslavi, kde Simona Stašová, zdařile typově obsazená a temperamentně zahraná Lady, triumfovala již před třemi lety. Jestli kvůli něčemu stojí za to na Orfea do ABC zajít, pak kvůli ní. A také kvůli Marii Durnové a Jaromíru Medunovi v kontrastních rolích vizionářské naivní malířky a jejího muže, který jako místní šerif je jedním ze strůjců zla. Představitele obou dalších klíčových postav - Jána Slezáka coby Vala Xaviéra a Lucii Pernetovou jako Karolu Cutrerovou - režisér bohužel nevedl tak, aby vzpoura těchto mladých nonkonformistů proti xenofobií a latentně fašistické společnosti souzněla s postoji a gesty dnešní mládeže. Škoda, pak by působila živelněji a věrohodněji a mohla se stát i prostředkem k aktuálnějšímu a naléhavějšímu vyznění celého dramatu.

Simona Stašová exceluje ve hře Sestup Orfeův v Divadle ABC|foto: Econnect

Revolta proti společnosti změnila na divadelní scéně za padesát let svůj estetický háv velmi podstatně - místo psychologizujícího realismu se symbolizujícími podtexty převážila grotesknost, expresivita a drsnost tzv. "coolness" dramatiky. Ač všechna u nás zatím uvedená "fekální dramata" Wernera Schwaba jsou takřka jejími exemplárními příklady, Antiklimax - autorův poslední text, jenž prý byl nalezen v jeho kapse téhož dne, kdy se upil k smrti - překračuje nihilismem a kvanty zobrazovaného a vyjadřovaného hnusu i míru "cool" poetiky. Režisér Dušan David Pařízek, který s velkým úspěchem inscenoval se svým Pražským komorním divadlem již Schwabovy Prezidentky a Lidumor, našel klíč k interpretaci textu oscilující mezi uměním a psychopatií paradoxně v estetické distanci. Do ní jsou diváci uváděni již od počátku, kdy procházejí útrobami Divadla Komedie, usedají na jeho jevišti a pozorují, jak se nad červenými sedadly hlediště vznáší šikmá světlá plošina na níž herci celí v bílém soustředěně poslouchají zvolna a takřka něžně vyprávěné vtipy o Židech v plynových komorách a Cikánech opékaných na rožni. Útěšný hlas Martina Fingera představujícího Rezonéra, Lékaře i Faráře pak stejně blazeovaně komentuje i stereotyp rodiny, která nemůže ze své kry uniknout. Centrální postavou je Marjánka neustále znásilňovaná otcem (Jiří Štrébl) a krvácející z přirození. Její chudobu ducha umí Gabriela Míčová zpřítomnit i s biblickou dimenzí blahoslavené nevinnosti. A aura této nevinnosti jako by obestírala také ostatní: otce, matku (Jana Krausová), která všechny a vše maže sádlem i věčně masturbujícího bratra (Jiří Černý).

Gabriela Míčová, Jana Krausová, Jiří Štrébl a Jiří Černý jako členové Schwabovy "rodinky"|foto: prakomdiv.cz

Jeden z nejslavnějších Watteauových obrazů se jmenuje Lhostejný. Je na něm bílý mim v rozpřáhlém všepřijímajícím gestu. Pražský Antiklimax lze chápat i jako metaforu morálního a sociálního rozkladu naší civilizace podanou gestem Lhostejného. A možná, že to gesto již vítá barbary.