Přes čáru: Umělci pracují zadarmo a všem to připadá normální

9. červen 2017

Přes čáru

Kurátorka Tereza Stejskalová si před několika lety všimla, že státní instituce nevyplácejí autorům za umělecké výstavy žádné honoráře. Začala se proto zajímat o pracovní podmínky umělecké scény a v roce 2011 spoluzaložila iniciativu Nulová mzda, usilující o přehlednější a vyváženější vztah mezi galeriemi financovanými z veřejných zdrojů a těmi, kteří se podílejí na jejich kulturním programu − většinou umělci a kurátory. Jedním z hlavních cílů iniciativy bylo upozornit na důsledky, které má neeticky nastavený systém pro uměleckou scénu i širší kulturní a společenskou obec.

Tereza Stejskalová se inspirovala rumunskou uměleckou skupinou, která vytvořila formulář na nulovou mzdu – dokument, který dávali institucím podepsat, když umělci žádnou odměnu nevyplatily.

Podle Stejskalové patří umělci mezi skupiny, které se nechávají využívat nejčastěji. Umění je pro ně aktivita, kterou nepovažují za práci a nedělají ji pro peníze. Tvoří z existenciální naléhavosti, čehož šikovně využívá celý tržní systém. Velké tuzemské státní instituce vydávají podstatnou sumu peněz pouze na svou údržbu. Na kulturní program už potom občas paradoxně prostředky nezbydou. „Umělecký svět se hodně podřizuje principům obchodu, ale právě veřejné instituce by měly být prostorem pro experiment a místem, ve kterém nejde o to, něco prodat, ale něco komunikovat,“ dodává Stejskalová.

V Polsku vznikly v posledních letech odbory tvůrčích pracovníků, které si prosadily, aby instituce finančně podporované státem musely vyplácet honoráře. Pomohla jim stávka galerií, které se postavily na stranu umělců a zavřely na jeden den dveře. Ve Spojených státech zase existuje systém certifikací pro instituce dodržující stanovené podmínky. Situace se u nás podle Stejskalové mění pomalu k lepšímu: „Mluvit o penězích v kontextu lokální scény bylo dříve tabu. Teď už existují i instituce, které považují za svoji povinnost mzdy vyplácet. Jsou to většinou ty, co mají nejmíň peněz, právě ty na to myslí.“

Podle pedagoga AVU Jiřího Skály je téma prekarizace na současné umělecké scéně stále aktuální. Rozhodně by podle něj pomohlo, kdyby umělci dostali mzdu za odvedený výkon v galerii. Tento šest let starý požadavek iniciativy Nulová mzda se ale doposud nepodařilo prosadit. Podle Skály má česká umělecká scéna za to, že odměny za dodané umění jsou korumpující. Zčásti je to snad i kvůli tomu, že bývalý režim dával jedno procento z rozpočtu každé veřejné stavby na umělecké dílo ve veřejném prostoru. Představa, že umělci by měli být finančně samostatní, podle něj tedy vychází z této zkušenosti.

Malba - tvorba|foto: CC0 Public domain

Aby se Markéta Adamcová ze čtvrtého ročníku ateliéru malby na AVU uživila, pracuje na baru ve školním klubu, ve výtvarných potřebách a také pomáhá v galerii s instalacemi. Téměř všechny výstavy, na kterých se Markéta doteď podílela, byly bez nároku na honorář. Řešení si podle svých slov nedokáže představit. Její spolužák Max Máslo ho vidí v upuštění od institucionálního krytí a postupném vytváření jiných struktur, které by vzešly od samotných aktérů a generovaly by vlastní finanční prostředky. „V současném nastavení vysoké umělecké školy přejímají soutěživostí, kterou vyvolávají mezi studenty, aktuální společenské nastavení. Celý školní systém je dost tržní, zaměřuje se na jednoho individuálního studenta, který pak vytvoří jedno dílo, a vůbec není schopna pojmout například kolektivní práce. Bylo by dobré více experimentovat a nabourávat tyto zkostnatělé způsoby hodnocení prací a nebát se od nich upustit.“

autor: Hana Kuncová