Premiéra Miláčka v kladenském Lampionu – recenze

24. květen 2013

Středočeské divadlo Kladno představilo v prostorách loutkového divadla Lampion premiéru adaptace Maupassantova Miláčka v úpravě a režii Daniela Špinara. Tvůrčí tým doplnila dramaturgyně Ilona Smejkalová společně s další stálou spolupracovnicí scénografkou Ivou Němcovou a s devíti herci vytvořili přímo vzorovou inscenaci, kde do sebe všechno zapadá jako v dobře promazaném stroji.

Vše začíná už od scénáře. Špinar ví, co chce sdělit, a text je pro něj základem, který jako režisér rozvíjí a variuje. Má své oblíbené herce, ale zároveň dokáže využít potenciál souboru, v němž pracuje. Díky tomu působí jevištní kouzlo násobené energie, která se přenáší do hlediště.

Témata, vybraná z Maupassantova Miláčka, ať už jde o vzestup ve společnosti, získání statutu VIP osobnosti, které řídí nevyzpytatelné zákony, tak i následné rozladění, vzájemné pragmatické vztahy, ale také kořeny a principy bulvárního pohledu na společnost, ostře rezonují s dneškem.

To podtrhuje i rámování příběhu, který je viděn očima bulvárního fotografa Guye, jenž je zároveň komentátorem děje, a divák ho může brát jako alter ego samotného Maupassanta. Se smyslem pro detail slovní i pohybový jej hraje Ondřej Novák.

Scéna je jednoduchá, ale velmi funkční – na horizontu je dlouhá konzole, na níž visí řada obleků, množství pohyblivých reflektorů evokuje pocit, že před zraky veřejnosti se nelze skrýt. Mezi výraznými, až kýčovitými artefakty si divák nejspíš zapamatuje množství různě (až obludně) velkých rudých plyšových srdcí.

K atmosféře přispívá kvalitní výběr francouzských písní, které udávají chvílemi až závratné tempo představení. Celá inscenace tak působí jako jedna velká hudební skladba, včetně pateticky „sošného“ finále, a rozpohybované emoce dodávají představení správný říz.

Do hlavní role Charlese Duroye obsadil režisér Miloslava Königa, který je svými dispozicemi ideálním Miláčkem. König, který v první scéně pózuje nahý v pozici Oscara, má v sobě zpočátku plachost a neotesanost venkovana, ale zároveň charisma, jehož síla se vzrůstajícím sebevědomím postavy narůstá. Reakce na manipulaci společností, do níž se dostal, je uzamknutí citů a stále dokonalejší schopnost vnějškového šaškování. Čím více roste jeho kredit VIP osobnosti, tím více se stává figurkou odpovídající požadavkům, a zároveň vypočítavým pragmatikem.

Ke kladům herce patří i schopnost přirozené prezentace mnohdy extravagantních pohybových kreací, která je spojena s jeho přirozenou muzikalitou. Společně s ním máme možnost postupovat do dalších levelů tvrdé společenské hry, jejíž pravidla je třeba učit se za chodu.

Jeho objevitel – Charles Forestier Tomáše Petříka – jako by zrcadlil podobu miláčka ve stadiu zániku. Kdysi byl také „vybrán“ a poté nesen na vlně úspěchu, ale už je unaven, a jeho nemoc mu důrazně připomíná, že veškerá sladkost moci a slávy končí definitivně smrtí. Petřík dokázal zdárně namixovat směs pocitů jakési nucené bezstarostnosti, ale zároveň bytostného pocitu marnosti.

Každá z žen, jakkoli jsou směšné, má svůj půvab, od praktického „zajíčka“ z Moulin Rouge Šárky Opršalové, po dámy z velké společnosti. Dominuje jim Madelaine Aleny Štréblové, chladná intelektuálka, která zjistila, že jediná možnost uplatnění je prostřednictvím mužů. A důsledně se tím řídí.

Různé podoby vyprahlých žen vyšší společnosti ztvárňuje Lenka Zahradnická jako Klotilda a Zuzana Mixová jako stárnoucí ctihodná dáma Virginie, která zoufale chytá poslední zbytky mládí. Naivní ztřeštěnost a svéhlavost zlaté mládeže vystihla v Suzanne Marie Štípková.

Nejnovější kladenská inscenace ukázala, že i na regionální scéně a navíc v prostoru určeném pro loutkové divadlo, lze udělat špičkový umělecký projekt, který kvalitativně přeskočí leckterou pražskou prestižní scénu.

autor: Jana Soprová
Spustit audio