„Předvedení koně poněkud schopní odvedeni všichni“ aneb Zvířata na frontě

17. březen 2015

Patnáctá část vltavského cyklu Polní pošta se věnuje úloze zvířat v čase války. V době, kdy ještě vojenská transportní technika nebyla tak rozšířená, hráli významnou úlohu koně. Ti se také ve vzpomínkách vojáků objevují nejčastěji a zpravidla jde o obrazy plné krutosti a utrpení.

Bohumil Španiel z Náchoda sepsal své vzpomínky na boje v Haliči z časného podzimu roku 1914, když se koncem roku zotavoval ze zranění ve vojenské nemocnici v Hradci Králové.

„Obrazy zjevovaly se nám ty samé, jako předešlého dne, zástupy raněných zbědovaných lidí, leckde jsme viděli dodělávati koně, kterým z prsou a předních noh od postrojů visely kusy krvavého masa, byla to k smrti utahaná zvířata, která ohlodávala sporou trávu, neb pozvolna někde dodělávala. Vesnice se blížila, před ní stály pekárny a vozatajstvo, koně, které byly přivázány u stromů, vypadaly hrozně. Od postrojů měly kusy masa vytrhány, rány jak talíř velké, tyto zvířata velice trpěly, když zase na ně postroj navlékli a ten do staré rány při tahu se dále zařezával. Zde byli vojáci vesměs Češi, ptali se nás po Čechách, velice je každá sebemenší zpráva potěšila."

Nad zvláštním postavením koní v kozácké společnosti se pozastavuje František Huryta z Horek na Svitavsku zajatý na ruské frontě:

Koně pomáhají přepravovat munici pro kanadské polní dělostřelectvo. Francie 1917

„Kozáci mají svoji samosprávu, volí si v obcích atamana, který provádí se staršími soud, rozděluje pozemky patřící k obci, soukromého vlastnictví nemovitého na venkově na celé Rusi není, všechno je státní. Ataman vede se staršími pokladnu, vypravuje Kozáky do služby po okrese a na vojnu. Kozák jde na vojnu i do služby na svém koni i se sedlem a řemením a šavlí, jen pušku a píku dostane od státu. Když odjíždí na vojnu, jede na koni se rozloučit se známými a naposled se svými domácími. Před vraty, než vyjede z domu, klekne před svého koně, pokloní se před ním k zemi, políbí koně a prosí jej: ‚Posluž mně, tovaryš, ku slávě nebo smrti,' a tryskem odjíždí."

Svou roli v komunikaci hráli i poštovní holubi. František Jaroš popisuje ve svém deníku bitvu na Piavě:

Poštovní holub vypouštěný z britského tanku ve Francii v roce 1918

„Vojáci i důstojníci klidně přecházejí neb leží na svahu hráze, nikdo však nemluví. Hrozný to klid před děsivou bouří…As po sedmé hodině přerušeno jest hrobové ticho krátkým zašuměním ptačích perutí. Překvapeni zvedáme hlavy a již opět frrrr - - - ! Co to? Ale již ozývá se zprava i zleva pokřik: ‚Pozor, poštovní holubi!' zatímco ještě jeden pár těchto strašných poslů spěchá přes naše hlavy k italským posicím. Vše stojí překvapeně za hrází a jeden pohlíží úzkostlivě na druhého s němou otázkou na rtech: ‚Co to znamená?' ‚Odkud přiletěli a kdo je posílá?' ‚Nyní v této poslední chvíli?' Tisíce divokých myšlenek rve mozek a jen jediný závěr si z nich možno utvořiti: ‚Jsme zrazeni, či prodáni?' Pak nás čeká osud strašlivý!"

autoři: Jiří Kamen , Pavla Horáková
Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.