Představitel hlavní role ve filmu Otec je podle režisérky dokonalý, filmová kritička v něm vidí rafinovanou hru s divákem

„Milan Ondrík má neuvěřitelný dar ponořit se hluboko do svých emocí, přičemž tady nejde jen o ty emoce, ale o celkovou sílu jeho osobnosti. Potřebovala jsem vytvořit v zásadě sympatickou figuru s tragickým příběhem, do které se lidi v kině budou moci vtělit.“
Tereza Nvotová

Nvotová popsala svá přání při realizaci snímku: „S herci jsme dlouho rozebírali, co se v naší story děje, oni si k tomu vytvářeli emoční mapu, a pak na svých postavách pracovali sami. Nešlo totiž jen o to, ukázat emoce, ale naservírovat je ve správných chvílích na správných místech. Milan Ondrík tak měl při natáčení zapnuté dva mozky: první technický, který mu říkal, jak se pohybovat a odkud kam jít, to jsme měli nacvičené, a druhý, autentický, a tedy emoční,“ doplňuje.

Pro úplnost: ve filmu se manželé vyrovnávají s tragickou chybou – otec zapomene v autě jejich malou dceru, a ta v nesnesitelném horku zemře. 

Dávkování času v dlouhých záběrech

Otec nabízí řadu dlouhých záběrů, které mají zmíněnému diváckému napojení pomoct. Sama režisérka má podobně natočené filmy ráda. „Když se podaří, teče v nich čas úplně jinak, než u snímků prezentovaných s klasickým scénosledem a střihem. Divák se pak na postavu napojuje vlastně mimochodem. Otce jsem tak natočila subjektivně, jakoby z nitra hlavní postavy,“ představuje Nvotová svůj filmařský přístup k dané látce s tím, že to není jednoduché. „Během dlouhých záběrů musíte přesně vědět, co, kdy a jak,“ vysvětluje.  

Otec není jenom o tragédii a depresivních myšlenkách, ale i o mezilidských vztazích včetně toho manželského, lásce, naději a odpuštění. „Všechno tohle jsem do svého filmu chtěla dostat,“ svěřila se režisérka ve vltavské ranní Mozaice.

Tento týden v Mozaice snímek zhodnotila filmová kritička Poskalská. Její kompletní rezenci si můžete poslechnout níže.

"Je zajímavé, jak ten inkriminovaný moment – kdy čekáme, kdy se to stane – odehraje režisérka tak, že si prakticky ani nevšimneme, že už ta situace nastala… je to taková rafinovaná hra s divákem, až potom přijde ten strašný náraz, a už jen sledujeme, co se kolem toho táty děje."
Jana Podskalská